"Oba hlavní kluci - Vojta a Jirka Mádl - byli čtyři dny nonstop zavření v chalupě, kde točí i bydlí, tak jsme se šli včera po natáčení na chvilku projít," ospravedlňuje vycházku fotograf Radovan Šubín, na kterého je teď nahlíženo jako na zločince, jenž dopustil jednak zmrzačení mladého muže, jednak ohrožení filmu.

"Na ledovce přikryté slabou vrstvou sněhu jsme sebou švihli všichni tři, ale Vojta se praštil vzadu do hlavy tak nešťastně, že to bylo na špitál. Ale dnes už ho pustí a po neděli může zase pracovat."

Zpátky do silvestrovské noci

Z centra Špindlu vyjíždíme nahoru do chaty Lověna, kde před kamerou Martina Šáchy právě bují silvestrovské veselí. Film, který se odehrává mezi svátky a vrcholí poslední nocí roku, přivede na plátno hlavně teenagery a z nich ty, kteří v té či oné míře zvládají jeden z nejmodernějších sportů současnosti, snowboarding.

"Netočíme kultovní film pro vyznavače snowboardu, naši hrdinové jsou šestnáctiletí kluci, kteří na prkně nikdy nestáli a na hory jedou s tím, že to nemůže být problém," vysvětluje Janák v kratičké pauze, během níž se přestavují světla v sále.

"Tématem naší komedie je to, co řeší všichni -náctiletí: udělat ze sebe frajery a balit na to holky. Kluci jsou na první samostatné dovolené na horách, kde je hlídá jen protivná ségra jednoho z nich (Ester Geislerová) a bratranec druhého (Jiří Langmajer). Ten je sice nechává bydlet ve své chatě, ale dělá si z nich poskoky."

Parta mladých kluků a holek před kamerou paří, Jiří Langmajer má přestávku. Radši se neptám na důvod bramborovitého tvaru a téměř fialové barvy jeho nosu, kterému maskérka vzápětí přidává ještě trochu červené: nepochybně to vysvětlí děj filmu. Teď mě spíš zajímá pocit, jaký zažívá člověk přece jen už středního věku mezi partou mladých snowboardistů.

Jiří Langmajer se s režisérem nehádá

"Já jsem ve Špindlu jako doma, jezdím sem často, mám tu spoustu kamarádů a protože to mladé snowboardové prostředí je - jako všechno ve filmu - jenom "jako", cítím se dobře. Sám ale na snowboardu nejezdím, jsem lyžař." O své postavě Langmajer říká, že mu jde "po srsti": "Je to protivnej chlap jako já."

Úsměv ho usvědčuje z přehánění, ale přesto tvrdí: "Jsem dost známý tím, že se hádám s režiséry - a tady ne. Samotného mě to překvapuje, ale není tu k tomu jediný důvod. Během první hodiny jsem poznal, že jsem v dobrých rukou, takže mám k režisérovi a kameramanovi naprostou důvěru. Nikdo mě do ničeho necpe, sám se snažím nabízet víc, než se ode mne žádá, aby se pak dalo spíš ubírat. Takovou pohodu jsem dávno nezažil a přitom se točí dvanáct hodin denně. Je vidět, že Karel Janák ví, co chce, ví, proč to napsal - není proč mu cokoliv vymlouvat."

O nadějích domácí teenagerovské komedie na úspěch u publika Langmajer nepochybuje. "Scénář je chytrý a vtipný a pokud se film podaří stejně dobře i natočit, bude moc příjemný. Pokud by neměl mít úspěch, bylo by to dokonce alarmující v tom smyslu, že se v téhle společnosti stalo něco špatného. Já se moc těším, přestože jsem tomu věku dávno odrostl."

Lyžaři versus snowboarďáci

"Nikdy předtím jsem na snowboardu nestála, byla jsem docela zatvrzelá lyžařka," říká Bára Seidlová, která hraje jednu z dívek, které hlavní hrdinové touží a doufají okouzlit.

"Před natáčením jsme měli soustředění, abychom se naučili na snowboardu aspoň základy a musím přiznat, že mě to chytlo, je to krásný sport. Teď si připadám trochu komicky, když vidím, jak na mě lyžaři nevraživě nahlížejí. A je zajímavé, že z druhé strany tu nevraživost necítím, zdá se mi, že snowboardisté jsou větší pohodáři, jezdí si, mají svůj styl oblékání, slovník, způsob života, ale proti nikomu nic nemají. Do budoucna bych chtěla dělat určitě obojí, lyže neopustím, ale prkno si pořídím."

Zato Jiří Mádl, který hraje druhého z hlavních hrdinů, je přesvědčen, že po natáčení už na snowboard nikdy nevleze. "Nenávidím to, je to nelogický sport a zároveň to jediné, co mi na filmování vadí," říká student českobudějovického gymnázia, který jako jediný z hlavních hrdinů hraje ve filmu poprvé.

"Napadlo to mámu - už dřív mi říkala, ať se přihlásím na herecký konkurs, ale já jsem pořád nechtěl. Teď mě to moc baví a cítím se výborně," odpovídá na otázku, jestli si nepřipadá mezi zkušenými herci příliš začátečnicky. "Určitě bych si připadal - jako jediný jsem ještě nehrál a jediný nejsem z Prahy. Ale všichni mě přijali skvěle, takže žádné mindráky řešit nemusím."

"Myslím, že tu kastu dělají z lidí, kteří jezdí na snowboardu, spíš ti ostatní. Jak jsem je poznal, liší se vážně jenom tím, že to berou míň prestižně, víc jako zábavu, chtějí si prostě jen tak volně jezdit a jsou opravdu v pohodě," říká k pověsti snowboardistů režisér.

K půlnoci patří staří rodiče

Kamera teď míří k oknu, za kterým těsně po půlnoci vystřelí rachejtle. Podle příprav tuším, že to bude větší pecka, než je obvyklé. Ale ještě předtím bouchne půlnoční šampaňské. Jiří Langmajer bere třílitrovou láhev sektu, kolem něj se shromažďují ostatní.

"Je to tam nějak moc mladé," je náhle nespokojen režisér. "K půlnočnímu přípitku by to chtělo i nějaké staré rodiče. Nechcete si zahrát?" obrací se na mě a producenta filmu Pavla Melounka. Hlasitě protestujeme proti označení "staří rodiče", které nám už na tomhle place stejně nikdo neodpáře, ale přesto se na chvíli stáváme "výkonnými umělci".

"Všichni se baví, v ruce připravené skleničky, na pokyn "akce" začnete vyřvávat silvestrovské odpočítávání... Jirka odšpuntuje a všichni přistrkávají skleničky, aby jim nalil," dává poslední pokyny režisér: točí se bez zkoušky, láhve jsou jen tři, plýtvat nelze.

Povedlo se hned napoprvé, ale přesto režisér velí ještě jednou, pro jistotu, záběr zopakovat. Na vlastní kůži tak zažívám fakt, že natáčení filmu je hlavně čekání: v tomto případě na skleničky, které mezitím všichni někam odložili, na to, až maskérka poopraví Langmajerovi nos, na pyrotechnickou přípravu za okny...

O necelou hodinku později se s Melounkem sbíráme k odchodu. "Upřímně řečeno, ještě nikam nemůžete," vrací nás režisér. "Příští záběr navazuje na tenhle, takže tam celý kompars ještě potřebuji nechat." S klením si stoupáme "na značky" a čekáme. Opravdu bych nechtěla být herečkou.