Co jste ze své dvouleté zkušenosti u Černých baronů do knihy nedal?

Vyhýbal jsem se tragédiím. Kupodivu mi bylo vyčítáno, že jsem do knihy nedal právě je. Řada kluků z Nepomuku dělala v dolech, kde je potkalo neštěstí. Nebo jich hodně onemocnělo. Na vojnu narukovali lidé s velkými problémy, kteří neudrželi moč, tak to není žádná legrace.

Jak jste reagoval na kritiku, která přišla zvlášť po filmu Zdeňka Sirového?

To je nesmysl, psal jsem humoristickou knížku a ne dějiny pracovních jednotek. Kdyby se takové měřítko kladlo na Švejka, že by v něm měly být všechny hrůzy světové války, tak by to také nešlo.

Samozřejmě že byly útvary, které měly hrozné velitele, ale v Nepomuku byli takoví, jak píšu. Byli to třeba strejdové převelení tam za trest, třeba že sloužili za Protektorátu u Vládního vojska. No Terazky byl hrdina, ale Hamáček ožrala. Nebyly tam zlé, nenávistné typy, které se našly i u bojových jednotek. To by byla zase jiná opera.

Měl jste radši Terazkyho nebo Hamáčka?

Terazkyho jsem snášel dobře. Líbila se mi jeho bezradnost, což se nepodařilo vystihnout ani v jednom zpracování. Chtěl být důležitý, excelovat, dostal se do úzkých a nevěděl, jak reagovat.

Když jsme pořádali v Nepomuku estrádu, spousta šoférů se ulejvala a jezdila s prázdným nákladním autem do hospody i zpátky. Nějak se to dozvěděl a číhal zmrzlý v odpadcích a křoví u silnice. Jak se objevilo auto Erena, vyskočil a zavolal: "Stáť. Kdě stě boli?" "Byl jsem v Nepomuku pro hudební nástroj," odpověděl jsem. Vylezl na korbu, kde ležel malý bubínek. Chvíli přemýšlel. "Taký velký Eren a taký malý bubon."

Dá se říci, že jste znalec české povahy. Jak byste ji charakterizoval?

Vůbec bych si na to netroufl. Lidé jsou tak různí v různých sociálních skupinách, že se v tom dneska už vůbec nevyznám. Nechápu, jak mohou být zastřeleni kluci před diskotékou. Nedovedu si představit, že bychom my, když jsme chodili na zábavy, někoho napadali, rozbíjeli auta. Zdá se mi, že jsme dneska nějak moc agresivní. Pro nás byl zločin rozbít okno.

Jako kluk jsem měl rád vaše Příběhy žáků Kopyta a Mňouka. Jaké jste byl dítě?

Ačkoli na to nevypadám, tak jsem byl dítě velice temperamentní, které mělo soustavně dvojku z chování. Uklidnil jsem se až po pubertě. Teď už jsem velmi klidný člověk a skoro flegmatik. Jako dítě jsem běsnil.

Takže jste si při temperamentu svých literárních hrdinů nemusel ani moc vymýšlet?

Pořád jsem si něco vymýšlel, něco organizoval. Zvlášť po pětačtyřicátém roce, to jsem vlezl do všeho, od skautů po svaz mládeže. Všude, kde se něco dělo, jsem musel být.

Byl jste i vychovatelem korejských dětí v Liběšicích.

To byla náhoda, protože jsem se po návratu z vojny nemohl upíchnout. Měl jsem řadu nabídek, ale protože jsem měl černé výložky, najednou neplatily. Tak jsem se na inzerát dostal do zámku Liběšice u Úštěku, kde byli korejští sirotci z války. Dost se mi tam líbilo, protože to byly děti chytré, rychle se učily česky a měly vůbec řadu pozoruhodných talentů.

Čím se odlišovaly od českých dětí?

Tím, že milovaly vojáky a rády si na ně hrály. Na druhou stranu výborně ovládaly ping-pong, byly hudebně nadané. Nebylo třeba je honit ráno z postele jako řecké děti. Jejich vychovatelé bědovali, jak jsou líné, to Koreječkové byli nesmírně bystří a snaživí. Zato byli dokonale zmatení, pletli si Rusy s Američany. Jednou je osvobodili Rusové, potom je osvobodili Američané, ale partyzáni jim říkali: "Ty nevítejte, to nejsou ti praví." Říkám, byli dokonale zmatení.

Takže jste měl hned námět na humoristickou povídku?

Bylo tam moc zážitků. Za mnou se ozvalo: "Soudruh, soudruh!" Otočil jsem se a osm metrů nad zemí visel Koreječek za jednu ruku a říkal: "Korejský člověk trochu jako opice, že?"

Setkal jste se později s některým z nich?

Nedávno. Vyšla mi knížka a měl jsem v Praze autogramiádu. Připochodoval Korejec v nádherných šatech a povídá: "Já Liběšice u Úštěku, nyní Chicago."

Málokdo by hádal, že jste se přihlásil na DAMU na herectví? Proč?

Divadlo jsem měl rád, vystupoval jsem u skautských i jiných táboráků, recitoval na různých akademiích. Vždycky jsem chtěl dělat divadlo, i když na DAMU jsem se dostal zase vyloženou náhodou.

Nastoupil jsem původně do továrny a zametal dvůr. Vyšel jsem ven, uklouzl po mřížce od kanálu a porazil pána. Ani mi nevynadal. "Já tě znám," řekl mi, když se zvedl. "Ty jsi vystupoval v Karlíně na soutěži tvořivosti mládeže. Já jsem osvětový instruktor z Prahy 3 a mám za úkol shánět dělnické kádry na DAMU." Takže jsem se přihlásil, udělal zkoušky a začal studovat.

Čím vás zlákala divadelní režie, že jste na ni během studia přestoupil?

Ničím. Doporučoval mi to Vladimír Adámek, který s Evou Šmeralovou přišli z Realistického divadla na Smíchově. Říkal, že herectví pro mě není to pravé. Ukázalo se ale, že režie také nebyla to pravé. Chtěl jsem se dostat ještě na filmovou dramaturgii, už jsem to měl vyjednané. Slavný Miky Kučera to nějak zbabral, pořád se nástup oddaloval a já zapomněl, že jsem byl odvedený. Nečekaně rychle mě zavolali na vojnu.

Takže jste šel k PTP přímo z DAMU?

To bylo trochu jinak. Z divadelní fakulty jsem odešel po třetím semestru a v dalším, kdy se rozhodovalo, jestli nastoupím na FAMU do druhého nebo do třetího ročníku, jsem šel na půlrok do Vesnického divadla, abych něco dělal.

Jak na Vesnické divadlo vzpomínáte? Zakládal ho Jindřich Plachta, slyšel jsem vyprávět Zitu Kabátovou, která na tu éru vzpomíná docela s nostalgií.

Když jsem tam nastoupil, byl už Plachta mrtvý. Paní Kabátová byla v jiné skupině. Vesnické divadlo jich mělo deset. Každá měla nastudovaného jednoho Shakespeara nebo Moliéra a jednoho Smažíka. František Smažík, bývalý ochotník, byl ředitelem divadla. Psal socialistické agitky z venkova, třeba U nás v Darmochlebech se jedna jmenovala. Měli jsme s tím problémy, protože vesničané je moc nemilovali.

Jako asistent režie jste působil u Alfréda Radoka. Jak vzpomínáte na něj?

Velice rád a často. Bydlel jsem ještě na studentské koleji a on v protějším baráku, takže jsme jezdili tramvají číslo 5 hezky spolu a povídali si, tedy spíš on povídal. Vzpomínám si, jak jednou říkal: "Gorkij, to byl velký expresionista. Tu Vassu Železnovou, promiňte pane kolego, tamhle mají šnytlík..." A vyskočil za jízdy z tramvaje...

Radoka provází pověst nekompromisního režiséra. Zažil jste ho takového?

Vůbec ne, byl to laskavý člověk. Jenom nesnášel, když mu třeba výtvarník něco nalhal. Říkal: "Každý se může splést, každý může přijít pozdě, nemusí se mu všechno podařit, ale nesmí se to zatloukat." Lhaní nesnášel.

Byl nesmírně slušný člověk, takže měl problémy o něco požádat. Jednou za mnou přišel a omluvně povídal: "Pane kolego, nezlobte se na mě, nemám ve zvyku dělat si z kolegů poslíčky, stydím se to vůbec vyslovit, ale chtěl bych vás poprosit, jestli byste mi mohl pro něco dojít na národní výbor. Víte, on je tam vrátný a ten každému tyká."

Jaké jste měl oblíbené herce?

Samozřejmě že je jich strašně moc, od Buriana přes Wericha po Ladislava Peška. Miloval jsem Hugo Haase. Potom plno kamarádů, ať už je to Petr Haničinec, Radek Brzobohatý, sledoval jsem je s velkým napětím a s takovým uspokojením. Mimochodem první dívku, kterou jsem v roli objal a políbil, byla Štěpánka, která si potom vzala Haničince. Spolužačka Štěpánka Hubáčková. Hrál jsem komsomolce, který šel do války a předtím jsme se naposledy políbili.

Jste ctitel slovního nebo spíš situačního humoru?

Moc nad tím neuvažuju, ale přece jen bližší mi je ten slovní. To byly naše půtky s režisérem Jankem Roháčem. Když jsem napsal pokus o komedii, tak mi pravil: "Švanda, toto je literatúra, toto nie je drámo." Vždycky mě nutil, abych vytvořil nějakou situačku. Tehdy jsem se s ním přel, ale myslím, že měl stoprocentní pravdu. Není nic horšího, když se na divadle jen žvaní.

Černí baroni se dočkali už čtrnáctého knižního pokračování. Hodláte pokračovat?

Ne. Čtrnáctý díl je definitivně poslední.