Článek
Beck přivezl pár věcí ze své novinky Emotion & Commotion, ale především klasiku, kterou hltali fanoušci včetně významných českých muzikantů, jako jsou Michal Prokop, Michal Pavlíček či kapela Radima Hladíka Blue Effect.
Nastoupil v devět hodin, zbytečně nemluvil a pustil se do práce. Jeho kytara elegantně proplouvala mezi různými styly od jazz-rocku, přes blues a soul po operu.
Skladby i jednotlivá sóla lidé odměňovali nadšeným potleskem. Není divu, protože Beck s kytarou skutečně čaruje, sóla má pečlivě vystavěná, jazzově sofistikovaná a přesto srozumitelná, bez zbytečných výstřelků. Všechno je v nich perfektně funkční a zvlášť když je zvukař výborný jako ve čtvrtek v Tesla Aréně, můžete si je vychutnávat se zavřenýma očima a jen žasnout nad čistotou a řádem tónů.
Jeff Beck
Abychom nechválili jen Jeffa Becka, hodně zásluh má i baskytaristka Rhonda Smithová, která bezchybně přeskakovala z frenetického funku k uvolněným soulovým věcem a i její samostatný koncert by určitě byl velkým zážitkem. Chvíli se předvedla i jako zpěvačka, její výkon byl spíše standardní.
Letité skladby jako People Get Ready, Somewhere Over the Rainbow a Rollin´ and Tumblin ožívají v Beckových verzích zcela novým svěžím způsobem, jen těžko se rozhoduje, zda je lepší originál či coververze.
A když se nakonec přišel rozloučit se svým pojetím slavné árie Nessun Dorma, nastalo v aréně až nábožné ticho. Nezbylo než zírat s otevřenou pusou, protože tohle bylo opravdu jaw-dropping.