Šaty jeho asketického Harpagona už pamatují desetiletí. Oblýskané rukávy těsného saka, krátké nohavice nepadnoucích kalhot, tlusté ponožky shrnuté do sešmaťhaných bot. Nestříhané vlasy sepnuté do mastné přehazovačky. Na krku klíč od zahrady, kde pěstuje zelné hlávky, skrývající jeho peníze. Prkenné držení těla, úsporné pohyby, jakoby šetřil i na gestech a řeči, mluví i směje se úsečně.

Lakomost až chorobná

Chorobné oči, tvář stažená úzkostí ze spiknutí, namířeného proti jeho penězům. Monolog o ukradených penězích šeptaný do publika ve strnulém šoku. Zbytnělá šetrnost demonstrovaná absurdními detaily - vypálené sirky i smítka z koberce pedantsky ukrývá ve stříbrné tabatěrce, sbírá vodu z okapové roury, nafukuje sešlápnuté PET lahve z popelnice, slupne šneka lezoucího po zelné hlávce, ulitu pochopitelně schová. Není moc směšný, spíš chorobně obludný. Jeho dům je betonové vězení s tlustými zdmi a zamřížovanými okénky.

Trochu laciná aktualizace

Dočekalova inscenace se výtvarně vznáší v mondénním aktualizovaném bezčasí, ale její slovník (v nepřiznaně, leč výrazně upravovaném překladu Vladimíra Mikeše) nenechá nikoho na pochybách, že se pohybujeme ve dobře známých vodách, kdy o peníze jde až v první řadě. Jeho výklad Moliérovy komedie ale pluje po povrchu slov a významů, a v průběhu hry stále častěji sahá k podbízivé výpomoci laciných gagů - ve stejném či velmi podobném stylu jako v Národním divadle s úspěchem uvedené shakespearovské aktualizace maďarské režisérky Enikö Eszényi.

Harpagonovy děti a jejich nápadníci jsou bezduché a bezcharakterní loutky ze světa konzumní "zlaté mládeže", Harpagonovi sluhové banda pobudů, feťáků a blbů, policejní komisař a mafiánský makléř jedna a táž osoba. Katarze se v tomto světě bez kladných hrdinů nekoná.

Protihráčem je jen sluha

Vlastně jediným protihráčem Harpagona od počátku až do konce je sluha Štika (Jan Novotný), zvláštní směs zpustlého intelektuála, bezdomovce a sociálního buřiče, který v upraveném překladu nenávidí "buržousty" (původně hamouny) a hnán jakousi sociálně motivovanou záští strojí za pomoci sekyry i motorové pily permanentní úklady na Harpagona.

Je to on, kdo mu ukradne zelnou hlávku s pokladem i kdo mu v závěru hází k nohám malou krabičku s navrácenými penězi. Ovšem milión ve zlatě, o němž Harpagon se vší vážností mluví, se v ní skrývá asi jen těžko. Kdo a co tedy a proč vlastně komu ukradl? Anebo že by to celé byla jen Harpagonova mystifikace a o žádné peníze se tu vlastně nehrálo? Těžko říct. Dočekalova inscenace si s odpověďmi na otázky hlavu neláme.

Moliére: Lakomec
Překlad Vladimír Mikeš, režie Michal Dočekal, scéna David Marek, kostýmy Zuzana Krejzková, hudba Michal Ničík, dramaturgie Daria Ullrichová, premiéra 15. 1. 2004 ve Stavovském divadle.