Spalovač mrtvol

Domácí tvorbu zastoupí obnovená premiéra Spalovače mrtvol Juraje Herze z roku 1968. Jde o brilantní filmovou adaptací psychologického hororu Ladislava Fukse s vynikajícím Rudolfem Hrušínským v hlavní roli spořádaného občana, zaměstnance krematoria, který si v době nacistické okupace buduje obludnou a morbidní kariéru. Projekci doplní krátký černobílý dokument Jan 69 z pohřbu Jana Palacha

Rosemary má děťátko

Sugestivní psychologický horor Rosemary má děťátko natočil podle románu Iry Levina Roman Polanski už v roce 1968. Jeho film dosáhl svého času obrovskou popularitu i uznání snad i proto, že se v něm slavnému polskému režisérovi podařilo (vedle Čínské čtvrti) přesně vyjádřit úzkost a neklid tehdejší doby i Ameriky. Novomanželé Rosemary (Mia Farrow) a Guy (John Cassavetes) se po svatbě nastěhují do nového bytu. Rychle se poznají s podivnými staršími sousedy, kteří začnou nejenom zasahovat do jejich domácího štěstí, ale postupně se skrytě snaží oba dva zapojit do svých pokusů o vyvolání ďábla. Příběh lze přeneseně chápat jako metaforu, že zlo se někdy probouzí v úplně všední, nijak výjimečné domácnosti mezi obyčejnými lidmi. A představuje možná poučením, že nejvíc sugestivní a nejpůsobivější horory se odehrávají ve zcela všedních kulisách našeho světa.

Nasazení filmů v jednotlivých kinech

Příběh z Tokia

Příběh z Tokia (1953) Jasudžira Ozy, jednoho z bývalých andělů, jemuž Wenders věnoval film Nebe nad Berlínem, je baladickou meditací nad proměnami japonské poválečné společnosti. Staří rodiče se vydávají do města, aby navštívili své odrostlé děti, jenž už dávno pracují, mají své rodiny a hlavně žijí jinak než předkové. Z návštěvy se nakonec stává hořká cesta plná nedorozumění a cizoty, jaká najednou vznikla mezi generacemi. Rodiče si více rozumí se snachou, než s vlastními potomky. Ozu ale nementoruje ani nevyčítá, zůstává pouhým "chápajícím pozorovatelem", jenž si všímá i drobných radostí a komických situací života. Tento kdysi na západě populární filmař tíhnul k prostým, ale velkorysým lidem, kteří v sobě hrdinsky nesou nějakou tragédii a bolest. Proto jsou jeho filmy povznášející a očišťující. Umocňuje je sugestivní japonská vizualita. Ozu objevil "japonský podhled" kamery, když natáčel sedící postavy ze země. Jeho klidný, meditativní styl byl zároveň typický tím, že se téměř vzdal jízdy kamery.

Sloní muž

Druhý film Davida Lynche patří k významným dílům režiséra, i když se z jeho tvorby vymyká. Nepřináší ještě typické pojetí, známé z Modrého sametu, kde režisér odhaluje temný svět mimo viditelnou realitu současné každodenního života, byť i v něm uplatnil svou zálibu pro bizarnost. Širokoúhlý černobílý snímek se odehrává ve viktoriánském Londýně a jeho hlavní hrdinou je skutečná osoba - John Merrick, který trpěl vážnou nemocí, jež způsobovala nekontrolované bujení tělesných tkání. Příběh má silný humanistický náboj, a jasně ukazuje, že vzhled nic nevypovídá na osobnosti člověka. Lékař Frederick Treves, který Merricka objevil v cirkuse, postupně zjišťuje, že jednadvacetiletý muž je postižen pouze tělesně a naučí ho i mluvit. V Lynchově filmografii je snímek výjimečný nejen tím, že se jako jediný odehrává v historii, ale také obsazením - režisér v něm pracoval s britskými herci včetně mladého Anthony Hopkinse.

Annie Hallová

V oscarové hořké komedii Annie Hallová vykrystalizoval typický styl Woodyho Allena, který do té doby točil především vtipné parodie na různé žánry jako byly Seber prahy a zmiz, Všechno, co jste kdy chtěli vědět o sexu (ale báli jste se zeptat) či Spáč. Woody Allen, který film nejen natočil a hraje v něm, ale k němu napsal scénář, se poprvé zaměřil na jemné psychologické vykreslení newyorských intelektuálů, žijících ve svém vlastním uzavřeném světě, kteří nekonečně dlouho a planě diskutují o Fellinim Bergmanovi, osudu Židů, kolaboraci či úloze médií. Do kontrastu k nim postavil mladou zpěvačku Annie (Diane Keatonová), která obdivuje televizního komika Alvyho (Woody Allen), jenž jí seznamuje se světem pop kultury. Avšak ani nešika Alvy, který neustále řeší s psychoanalytikem milostné problémy, nedokáže překonat sám sebe a přijmout, že mu stále samostatnější milenka přerůstá přes hlavu. Annie Hallová je vlastně prototypem schématu, který Allen uplatnil v řadě následujících filmů.

Fanny a Alexandr

Oscarový tříhodinový Fanny a Alexandr je jedním z Bergmanových filmů, který měl širší ohlas. Nejde o tísnivé psychologické drama, ale o rodinnou fresku nahlíženou očima dítěte. Film který v televizní verzi trval pět hodin, zamýšlel režisér jako svůj epitaf. Přestože zachycuje skvěle dobu před sto lety, není jen výpravnou podívanou, šťastné okamžiky se mění v temné, když si ovdovělá matka vezme duchovního, který do rozverné rodiny zavede přísnost, což zachycuje i náhle potemnělý obraz. A nechybí ani magické okamžiky, před realitou uniká Alexandr utíká do světa snů, je nedotknutelné dospělé může stihnout trest. Závěr se však opět nese v jásavých barvách, jako by režisér chtěl ukázat, že temné chvíle netrvají věčně a nemusí nutně být tak drásavé, jak se někdy zdá.

Casablanca

K filmovému vzdělání patří Casablanca z roku 1942, která dodnes dokáže diváky strhnout jako málokterý jiný film. Odehrává se za 2. světové války v marockém městě Casablanca, kde se bar Američana Rickyho stal útočištěm evropských uprchlíků před nacismem. Dá se tu pít, hrát, ale také získat falešný pas. K vyznění filmu přispěly herecké výkony Humphreyho Bogarta a Ingrid Bergmanové v hlavních rolích.

Zuřící býk

Zuřící býk přináší skvělé spojení režiséra Martina Scorseseho a Roberta De Nira z roku 1980. Film vznikl podle stejnojmenné životopisné knihy o legendárním boxerovi Jakeu LaMottovi, na níž se vysloužilý sportovec podílel ještě se dvěma spoluautory. Zuřící býk patří ke špičkám světové kinematografie přelomu 70. a 80. let, získal dva Oscary za herecký výkon Roberta De Nira a za střih.