Článek
Folk nemusí být nuda, i když si to asi řada posluchačů rocku a popu myslí. Bohužel zástupy průměrných domácích hudlařů přispěly k tomu, že si lidé folk představují jako starého uslintaného chlapa s akustikou, který pořád fňuká, jak to má těžký.
Kočkova tvorba není fňukací. Inspiruje se pohanskou minulostí a chápe, že lidová hudba musí být divoká, vášnivá a možná i hypnotická, aby to dnešní publikum zaujalo. Autor se vrací k hoře Godula (Hodovnice), nechá se inspirovat místem a legendami, které se k němu vážou, i současností.
Nebojí se do folklóru nasadit junglem inspirované bicí nebo nadupanou přímočarost metalu. Umí do svých moderně chápaných pseudolidových skladeb zakomponovat něco, co připomíná výborné rockové riffy, ale album přitom není moc elektrické.
I když není majitelem vyloženě unikátního hlasu, dobře pracuje s mícháním mnoha stop se zpěvem (nejen vlastním), čímž ještě posiluje moderní, chvílemi téměř psychedelické vyznění.
Pseudolidový přístup se promítá i do textů. Dvě skladby jsou ve staroslověnštině (intro Za Welesa a Godovnica), ale ne přejaté, nýbrž ve staroslověnštině nově napsané, což je, jak jistě uznáte, docela dobrý úlet. Texty na albu obecně vykazují slušnou kvalitu. Jen nevím, jestli teenageři tuší, kdo je Mokoša, Perun a Polednice.