Většinu života jste hrál pod svým občanským jménem John Lydon v Public Image Ltd. Jaké to je, když ve vás mnozí lidé stále vidí Johnnyho Rottena ze Sex Pistols?

Je to v pohodě – pokud je to všechno, co ze mě znají. Ale moje poselství pro život je rozšiřovat si obzory, naučit se všechno, co můžete, o humanitě, o vnímání své vlastní individuality. Individualita je velmi důležité slovo. Je potřeba být k ní upřímný. Být si jistý, že rozhodnutí, která děláte v životě, jsou správná. A to můžete udělat jen, když si plně uvědomujete všechny dary života.

Jak toho dosáhnout?

Automaticky uplatňuji svůj přístup k existenci, kterým vyznávám, že vše je systém odměny. Nikdy jsem ničeho nedosáhl bez tvrdé práce. Ve svém životě mám stále na paměti, že jsem dostal jednu šanci - když jsem se přidal k Sex Pistols. A od té doby jsem byl každý den plně oddán tomu dělat všechno upřímně. Nemůžete mi říkat, že mám přijmout lež jen proto, že by to bylo snadné. To prostě není přijatelné. Lež je lež. A když věříte lži, záměrně ji vydáváte za moudrost, pak nemáte žádný život, jen vás vede cizí lež. Jaký to má smysl?

Asi žádný.

Lhát nemá smysl, s tím ničeho nedosáhnete. Když lžete ostatním, jen klamete sám sebe. Mám přátele a rodinu, jimž můžu věřit a to je velmi důležité. Největší cenu má, když můžete věřit bez pochybností tomu, co vám říká druhý člověk.

Je důležité se mít o co opřít?

Ano. Pořád jste podváděn. Naneštěstí. Já ale pořád věřím. Nechci být jiný, protože si pamatuju, za co jsme byli vyhnáni z ráje. Ale lidé, kteří mi lžou, mají moje sympatie. Necítím k nim nenávist. Lituju je za to, co dělají sami sobě.

Jak jste k tomuto obtížnému přístupu dospěl?

Profitoval jsem z nemoci, kterou jsem prodělal v dětství. Když mi bylo sedm, měl jsem meningitidu. Ležel jsem v kómatu tři nebo čtyři měsíce. A když jsem se z kómatu probral, ztratil jsem paměť. Takže jsem v mnoha ohledech znovuzrozený člověk. Trvalo to nějaké čtyři roky, než jsem mohl plně pochopit, o co všechno jsem přišel. To bylo velmi těžké, ale odměnou mi je, že v dospělosti jsem si dával pozor na omyly. Tehdy jsem taky pochopil, že se mi dospělí snaží lhát.

Hlavně jsem se musel naučit věřit – například tomu, že můj otec a moje matka byli skutečně mými rodiči. A když jsem se to naučil přijmout, tak se vzpomínky vrátily. Když se naučíte věřit, dostane se vám odměny. To byla jedna z hlavních sil, která mě poháněla.

Ale to neznamená, že věříte politikům. Nikdy nesmíte věřit politikům. To je zcela odlišná věc. Když uvěříte politikům bez jakéhokoli důkazu, udělá to z vás blázna. Nebo když bez jakýchkoli pochybností uvěříte jakémukoli náboženskému hnutí. Pokud to uděláte, je ve vašem přístupu nějaká chyba. Problémem náboženství je v tom, že vám diktuje, ale nepovoluje žádné otázky. Proto jsem mu nikdy nevěřil.

U všeho, co uplatňuje tento přístup, okamžitě víte, že je to zkorumpované. Ať mluví církev o čemkoli, ani jedno slovo není pravdivé. Když chce mít peníze a profitovat ze šíření nesmyslů a nenávisti vůči odlišným pohledům, tak pro mne nemá žádnou cenu. Dokud nebude následovat Ježíše Krista a jeho slova, že nemá ani penci v kapse, pak o ní nemám zájem.

Lidem se ale od dětství vtlouká do hlavy, jak se mají chovat a že mají ctít autority.

Systém ve škole vám říká, že nemáte žádnou příležitost, dokonce ani nemůžete vyrušovat. Dělejte, co vám řeknou, a můžete být šťastný. Ale já vím, že tohle nefunguje, takže jsem si dělal, co jsem chtěl já. Ale když nyní říkám, že dělám to, co chci já, tak to neznamená, že bych třeba něco kradl, nedělám nic, co by zranilo jinou lidskou bytost, nelezu do prostoru jiného člověka, neberu mu ženu nebo děti, neberu si cizí majetek. Chci svůj vlastní prostor, a to je plně respektovatelný přístup k životu.

Byl jste schopen tento přístup uplatňovat i v Sex Pistols?

Ano, i když je možné, že u Sex Pistols toto poselství není zcela jasné, protože jsem nejprve musel vytěsnit ze svého myšlení vládu, brutální policejní síly, občanské nepokoje a válku. To, že jsem vyrůstal v Londýně, neznamená, že mi válka byla neznámá. V úplném dětství tu byl ten severoirský nesmysl. Bomby v Londýně explodovaly a nevinní lidé byli rozmetáni na cimprcampr ze zcela absurdních politických důvodů. V rodině mám katolíky i protestanty. A nikdy jsme nemohli spolu všichni mluvit. Kdyby se to stalo, mohl by být kvůli tomu někdo zastřelen. Bylo to absurdní.

Přitom všichni víme, že násilí nemá žádný smysl. Znám to ze svých životních zkušeností a odráží to můj přístup k životu. Nikdo není můj nepřítel. Bez ohledu na názor nebo úhel pohledu. Žádný Arab, žádný Žid, žádný křesťan, žádný socialista, žádný republikán, žádný demokrat. Nikdo. Jen instituce, které mají moc a stávají se bezhlavými kuřaty. A nenechám systém, vládu ani politiky aby ze mne a tebe udělali nepřátele. Nejsme žádné krávy na pastvě, o které se stará farmář. Rozlišnost dělá z lidí nádherný druh. Čím jsme rozdílnější, tím lepší je naše komunikace, protože pestrost je to, co nám pomáhá přežít.

Změnilo se vůbec něco ve společnosti, nebo jste dokonce sám pomohl něco změnit?

Něco může změnit hudba. A když říkám hudba, nemám na mysli dobře zahrané líbivé písničky, ale zvuk, nádhernou krajinu zvuků, která potěší naše uši a která taky přinese bolest a smutek, protože obé má stejnou hodnotu. Nikdy se nenaučíte milovat a ctít život dokud se nedostanete do sevření tragédie smrti.

Hudba PIL je jiná než tvorba Sex Pistols, je pestřejší, čím to je?

Protože PIL mají širší záběr. Přinášejí emocionální zkušenost. Zabýváme se v nich lidskostí mnohem osobnějším způsobem. V Sex Pistols jsem se písně učil hrát, v Public Image jsem toho už plně schopný. Public Image mají velmi proměnlivou podobu. Jsme schopni se vydat jakýmkoli směrem.

Od začátku až do konce představují Public Image neustále se vyvíjející dílo. A je možné, že v době, kdy pojedeme do Československa, promiňte, do České republiky, budeme mít nový materiál. Dělám novou desku. A to je pro mě odměna, ukazuje to neustálý pokrok. Když jste v kapele, je největší odměnou možnost být upřímný sám k sobě. Veškerá hudba byla složena tak, aby odpovídal náladě písně. Když se v ní věnuji lásce, hudba tomu odpovídá, stejně tak, jako když se zabývám vztekem.

John Lydon jako zpěvák se skupinou Sex Pistols

John Lydon jako zpěvák se skupinou Sex Pistols

FOTO: fotobanka Profimedia

Některé písně jsou velmi muzikální a nestrukturované a jiné mají strukturu, ale jsou velmi nehudební. Politická píseň Rise by nikdy nebyla působivá, kdyby to byla kakofonie. A slepá zuřivost, jaká je v písni Theme s nádherným refrénem „Přeji si, abych mohl zemřít,“ by nikdy nefungovala ve struktuře sloka/refrén. Když v těchto oblastech experimentujete, což dělá jen málo kapel, dospějete k fantasticky odlišným zvukům.

Klíčové je poznání všeho. Znát neznamená, že musíte někoho imitovat. Když poznáte srdce a duši dalších druhů hudby, jste plně vyzbrojen a můžete vytvořit svou vlastní. Nemáte důvod krást, kopírovat nebo napodobovat.

Když se ale dnes podívám na punkovou scénu, jsou to skoro samé kopie a imitace.

Ano, zcela souhlasím. Pro mě existovaly jen Sex Pistols. Pak už je tu jen plno kapel, které nebyly schopny mít srovnatelný zvuk a neovládaly ani psaní písní, takže všechny znějí jako stejný odpad. Dělaly to jenom pro peníze, což Pistole v žádném případě nedělaly.