Bienále bylo několik ročníků v prostorách bývalé továrny, v tzv. karlínských halách. Letos je v opuštěných kancelářích Microny, takže to působí téměř jako bienále v bytech nebo v ateliérech. Co pro vás znamenala změna místa?

Chátrající prostory karlínských hal jsme považovali za katedrálu současného umění. Budova Microny nám ale skýtá jiné možnosti. Základem jsou jakési buňky, charakteristické pro kanceláře úředníků, a v tomto architektonickém rozvržení se nám daří lépe představit fragmentalizaci, která je typická pro současné umění.

Jak je tedy letošní bienále členěno?

V ojedinělém prostředí podzemního protiatomového bunkru je česká sekce. Pak divák musí vyjet výtahy až do posledních podlaží. V devátém patře je prezentace indických a kanadských výtvarníků, desáté patro je věnováno tomu, čemu říkáme malba v přesahu, což je naše oblíbené téma, které představuje nové cesty současného malířství. V desátém patře je i Prague Biennale Photo, druhý ročník bilance současné fotografie.

Co bylo kritériem výběru téměř dvou set výtvarníků?

Tradičně pracujeme s řadou kurátorů a zadání pro ně letos bylo, aby do Prahy přivedli mladé výtvarníky, kteří se už vyprofilovali na mezinárodní scéně, tj. představili se na důležitých výstavách nebo v prestižních galeriích. Myslím, že to návštěvníky zaujme. K bližší orientaci slouží podobný katalog, vydaný letos v pevné vazbě jako kniha.

Silné je na bienále zastoupení indických výtvarníků v sekci Indická eskalace. Že by nahradili úspěšné Číňany, které jsme vídali v karlínských halách?

Čína ale rozhodně zůstane v pozornosti zájmu. Je to gigantická země s velkými talenty a výtvarné umění tu má společenskou podporu. Málokdo ví, že umělecký trh v Číně dosáhl letos většího obratu než aukční prodeje ve Spojených státech. Čína a Indie už nejsou exotické regiony. V umění mají stejnou váhu jako v mezinárodní politice a ekonomii.

FOTO: Peter Kováč, Právo

Souvisí to i s tím, že umění dnes působí globálně, nelze téměř poznat, z jaké části světa umělec pochází, a výtvarníci migrují po celém světě?

Ano i ne. Globalizace je patrná od 90. let, ale pořád je důležité, odkud výtvarníci pocházejí, kde žijí, jaké jsou jejich kořeny. K výkladu díla je klíčový životopis umělce. Ne jako snůška kuriozit, ale jako předpoklad k poznání toho, kdo to vlastně je, odkud a kam směřuje.

Pražské bienále dělá mnoho pro propojení české výtvarné scény se světovou. Dostalo se vám konečně nějaké pomoci českého státu nebo to je pořád vaše privátní akce, sponzorovaná firmami, jako je třeba Mattoni?

Od minulého ročníku máme podporu jak Ministerstva kultury ČR, tak magistrátu města Prahy. Obojí přišlo spontánně z jejich strany, takže to bereme jako uznání za mnohaletou práci.

Společně s Politim jste připravila pro mě nejzajímavější část bienále, která se týká nových možností současné malby. Které sekce si naopak nejvíce vážíte vy?

Zaujala mě také česká sekce, kterou připravily dvě mladé kurátorky. Záměrně vybraly některé umělce, kteří sice žijí v Praze, ale nenarodili se tu, jsou přistěhovalci z ciziny. Je to zdařilá sonda do podhoubí minoritních kultur, a právě proto jsme dali tomuto projektu zelenou před jinými nápady, které nám byly nabízeny.

Bienále jste původně dělali společně s Milanem Knížákem, ale pak mezi vámi došlo k rozkolu, Národní galerie začala organizovat vlastní trienále. Mně to připadalo jako mrhání prostředky i energií. Myslíte si, že po nástupu nového generálního ředitele Národní galerie by se bienále mohlo vrátit do Veletržního paláce?

My bychom byli velice rádi. Původní myšlenka byla vzájemně propojit živé umění s prověřenými hodnotami velikánů, které najdeme ve stálé expozici Veletržního paláce. My jsme konflikt nevyvolali. Pevně doufáme, že budeme moci s novým vedením Národní galerie vše prodiskutovat a vrátit se k původnímu projektu. Pražské bienále s tradicí pěti ročníků by pro Národní galerii bylo atrakcí a přispělo by k jejímu mezinárodnímu renomé.