Hvězdy defilovaly na červeném koberci prakticky nepřetržitě, a nebyly to jen ty americké. Festival uspořádal velkou poctu Jean-Paulu Belmondovi, z Velké Británie přijela Charlotte Ramplingová a do poroty Jude Law, ze Švédska dorazil Stellan Skarsgard, ze Španělska Antonio Banderas a Penélope Cruzová, o zmíněných Spojených Státech nemluvě: Johnny Depp, Brad Pitt, Sean Penn, Jodie Fosterová - ta řada by byla ještě velmi dlouhá.

Podstatné přitom je, že většina z nich hrála ve filmech hlavního programu a že to byl program solidní, s několika výjimečnými zážitky. Pro mne byl tím největším černobílý, němý Umělec Francouze Michela Hazanaviciuse, vtipný a chytrý film, který je důkazem toho, že pořád ještě nejsou nejnutnější technické vymoženosti, ale dobrý scénář, herci a režisér.

Prospělo i to, že z filmařů, kteří se v Cannes těší letité oblibě, zrovna letos mnozí přispěli svou novinkou: Nanni Moretti vtipnou satirou na vrcholnou církevní instituci Máme papeže, Španěl Pedro Almodóvar rafinovaným thrillerem Kůže, v níž žiji, Fin Aki Kaurismäki „malým velkým“ filmem Le Havre na téma dobrý člověk ještě žije, líbil se i metaforický snímek Terence Mallicka Strom života.

A festival měl i velký skandál, jakkoli o to, co způsobil dánský režisér Lars von Trier svými výroky o nacismu a pochopení pro Hitlera a byl za to z festivalu vykázán, určitě nikdo nestál. Nicméně si přitom člověk uvědomil, že festival stojí na základech ideálů humanity stále natolik pevně, že provinění vůči nim neodpustí ani svému největšímu miláčkovi.