Posouvá se v ní  jen o pár stupňů zeměpisné délky východněji: do filipínské Manily, v jejíchž chudinských útrobách se odehraje novela bohatá na skoky v rytmu, stylu a především v perspektivě. Jako by nudily lehce zatuchlé poměry rodné Anglie, ne však Angličané, s nimiž uniká až do Asie a tam upřeně pozoruje, jak tváří v tvář exotickému kontinentu selhávají.

Tesseract je složitý čtyřrozměrný útvar definovatelný nejsnáze jako čtyřrozměrná krychle, nebo krychle v čase, a tak ho lze běžnému lidskému zraku předvést vždycky jen rozložený do trojrozměrné podoby. Tím Garland naznačuje, že jedině díky takovému zjednodušení můžeme pochopit, jak věci ve skutečnosti fungují zbytek rovná se řád, který nám zůstane odepřen, tak jako dvojrozměrnému objektu nebude nikdy dáno pochopit hloubku. A podle tohoto přesvědčení autor také konstruuje klubko osudů, v němž se v mnohohlasém finále nakonec tragicky protnou příběh domorodého děvčete, které odmítlo "zákon vesnice", krize místního intelektuála pokoušejícího se pochopit bídu ulice a úprk Angličana zapleteného se zdejšími padoušskými kartely, který nakonec všechny postavy chtě nechtě postaví proti sobě.

Garland tu nezapře zejména inspiraci Pulp Fiction a podobným "brakem z podsvětí". V jeho pohledu na násilí možná není tolik pobaveného šklebu jako ve vlně směšnohrdinských stříleček způsobené Tarantinovým arcifilmem, nicméně úhel pohledu rozkládá přesně podle jejich časoprostorového scénáře: občas nevíme, na které hraně nebo straně jeho hyperkrychle se právě nacházíme a co za výsledek to přinese. V tomto ohledu je Garland učenlivým žákem pozdní postmoderny.

Pokud jde o jazykové provedení jeho geometrického nápadu, občas z něho bohužel pouze trčí apartní ozdůbky z oboru astrofyziky anebo vypůjčené ornamenty například "černí psi" dr. Samuela Johnsona, univerzální anglická metafora pro Zlo, která však v textu zůstává zoufale bezprizorní. Podobné situace dělají z jeho prózy po stylové stránce místy rudolfinský kabinet kuriozit.

Dojem z jeho ambiciózní "druhotiny" je proto mírně rozpolcený. Na jedné straně prokázal, že má našlápnuto, aby zvládl i něco víc než cestopis v obyčejné ich-formě, na druhé straně by bylo silně zapotřebí, aby se učil být sám sebou a zbavil se kleptomanie chronického eklektika. Pravda, tohle umění je v dnešní skrznaskrz okopírované době obtížné zvládnout. Ale jedině tak Garland ve svém rozhovoru s Asií dlouhodobě zaujme, jde-li v něm o spor kolektivního východního ducha se západní osamělostí, do níž se snadno zabředává, pokud jen napodobujeme již existující.

Alex Garland: Tesseract, přeložil David Záleský, Volvox Globator, Praha 2002,188 stran