Článek
Jak se stane, že se spoluautor seriálu Bigbít jako prozaik vrhne na 16. století?
Vychází to z dětských let. Byli jsme generace, kterou ovlivnil nástup Beatles, to je ten Bigbít, další celoživotní láska. Tehdy se objevil francouzský film Tři mušketýři s Gerardem Barrayem a začal Vinnetou s Pierrem Bricem a Lexem Barkerem. Lidé se rozdělili, buď měli rádi mušketýry, nebo Divoký západ. Ten jsem také miloval, ale zůstal jsem spíš u mušketýrů.
Proč jste si vybral právě Jakuba Krčína z Jelčan? Vydal jste už druhý díl románové fresky inspirované jeho životem nazvaný Prohrát slunce před svítáním.
Jak vás začnou zajímat šermíři a muži uhánějící nocí za nějakým posláním, tak vás samozřejmě napadne otázka, jak to bylo v Čechách? Začal jsem po tom pátrat. Najdete spory mezi evangelíky a katolíky, které vedou k Bílé Hoře a třicetileté válce. Začali mě však bavit Rožmberkové, dostal jsem se do jižních Čech. A nálada rybníků mě dovedla k tomu, kdo chtěl vytvořit „české moře“. Byl to člověk prosazující svůj sen. Navíc je to barevná postava s pestrým osudem, včetně hospodských rvaček. O hodných a klidných lidech se možná dozvíte, když se stanou svatými. Člověk si všimá spíš těch rozporných, bojovných, nebojácných.
Úspěšný se stal už první díl Cesta na poledne – získal Cenu knižního klubu, byl nominován na Magnesiu Literu. Jak dlouho jste na něm pracoval?
Psal jsem ho rukou do tlustých sešitů. Zájem historiků o tu dobu přišel až nyní, tehdy toho tolik nebylo. Takže jsem musel studovat a dlouho jsem rozepisoval spoustu různých osudů. A ten Krčínův byl onou červenou nití, která vše spojuje. Pak jsem půl roku neměl v televizi co dělat a měl jsem už počítač, manželka Eva mi kus přepsala a já jen pokračoval.
Ze současnosti si můžete vymyslet fiktivní postavu, ale když píšete o historii, tak o ní víte, kdy se narodila, zemřela a pár faktů. Jako autora mě baví detektivka o tom, co dělala a proč. Nelze napsat, že Krčín vyjede a zabijou ho v bitce, protože musí postavit hodně rybníků. Domýšlení bílých míst mezi tím, co určitě víme, je na psaní historických románů nejzajímavější..
Právě vydaný díl je, řekl bych, bohatší o děj mimo České království; s Petrem Vokem bojujete na moři, s mladým Rudolfem II. chodíte po španělském El Escorialu...
Jeden kamarád malíř tomu říká „mikrosvět v makrosvětě“. Je zajímavé, jak velké tlaky, které hýbají evropskou scénou, ovlivňují život jednotlivců, a naopak, jak jedinci mohou zasáhnout do dějin. Navíc jsem chamtivý v tom smyslu, že postavy, o nichž mluvíte, mě lákají. Je to můj styl. Vždycky si zadělávám na další pokračování. Výrazné postavy se setkají a ovlivní se. Ale nemusí se zabít. Navíc se tehdy pohybovali po Evropě jako rovnocenní partneři nejvyšších šlechtických rodů.
Máte představu dalších dílů?
Mám to rukou hotovo do roku 1577. Určitě chci pokračovat, mám už první stránky. Další díl se bude jmenovat Slon ve švestkovém sadě.
Jaké poselství vám přinesla ta doba?
Když začínáte, máte představu ze školských dějin. Jakmile budete studovat spory evangelíků a katolíků, vidíte, že bylo všechno barvitější. První Habsburkové nebyli hloupí ani zlí. Zajímavé postavy, které nebyly jednoznačně vyprofilované.
Nakonec zjistíte, že i tehdy byl největší problém, aby se lidé domluvili. Vyhrají vždycky ti, kteří začnou razantně prosazovat jeden směr, jedno řešení, ti s příkřejším myšlením. Je to bída a lesk doby, která byla plná zmatků i nadechnutí se doušků svobody. Každý farář tehdy mohl vykládat podle svého. A lidé přesto nenašli jed Václav notnou řeč.