Mnohdy jde však spíše o akt sebepotvrzení nových radních konaný pod nejrůznějšími hesly. Třeba „zvýšení dynamičnosti“, jak se momentálně děje při hledání nového ředitele Divadla J. K. Tyla v Plzni.

Do konkurzu se přihlásili celkem čtyři kandidáti, dostavili se tři. Z nich vzhledem ke zkušenostem přicházeli v úvahu dva, z nichž jeden je stávající ředitel, který vykonává svou funkci od roku 1995, a to bez jakýchkoli podstatnějších výtek.

Divadlu pod jeho vedením roste návštěvnost, má dlouhodobě vysoký počet předplatitelů a uměleckou úroveň srovnatelnou s jinými podobnými domácími divadly. Navíc se podílel na koncepci, s níž Plzeň získala statut Evropského města kultury pro rok 2015, a rozjel stavbu nového divadla. Komisi ale připadá jeho koncepce „málo dynamická“.

Možná to bude tím, že v ní usedli divadelní odborníci fandící jinému typu divadla, než jaké představuje to se stálým repertoárem hraným čtyřmi uměleckými soubory. Předsedou komise byl ředitel pražského Divadla Archa Ondřej Hrab. Ať tak či onak, komise dospěla k závěru, že žádný z kandidátů nevyhovuje jejich představě dynamického ředitele.

Dynamická doba

Žijeme holt v dynamické době. A je pro ni dost typické likvidovat věci fungující a zavedené ve prospěch věcí nezavedených, jejichž obrysy jsou stejně mlhavé jako představa „dynamického“ divadla pro plzeňské diváky milující svého Antonína Procházku.

A tak komise vydala šalamounské doporučení prodloužit stávajícímu řediteli smlouvu na dva roky a vypsat nový konkurz. Dost těžko si ale lze představit, jak sebealtruističtější ředitel bude dva roky s nadšením chystat divadlo svému nástupci, aby poté cudně zmizel. Ve jménu jakési nedefinované dynamičnosti.

Celá věc má další, plzeňskou kauzu přesahující háček. Jak se v tisku po konkurzu vyjádřila plzeňská náměstkyně pro kulturu Eva Herinková, členové komise spolu s ní čekali, že „přijde někdo, kdo je něčím ohromí. A to se bohužel nestalo“. Svatá prostoto!

Dynamických manažerů jako šafránu

V té formulaci se skrývá zakopaný pes výběru (nejen) divadelních ředitelů v Čechách. Každý, kdo o řízení divadla něco opravdu tuší, nemůže čekat, že na každém rohu postává dynamický manažer schopný vést, zvláště pak za stávajících finančních podmínek, dobře divadlo.

Přesto se stále tvrdošíjně vypisují konkurzy typu „Kdo se chce stát ředitelem, nechť se přihlásí na vrátnici“. A hlavně napíše dynamickou koncepci. Jenže osobností schopných dobře vést vícesouborové divadlo je v Čechách, na Moravě a ve Slezsku jako šafránu. A většinou už nějaké to divadlo vedou. Pokud se jich tedy jejich zřizovatelé lehkomyslně nezbaví.