Článek
Jak je to s vašimi českými kořeny?
Můj tatínek pochází z Československa. Odešel v osmašedesátém. Poprvé jsem vaši zemi navštívila, když mi bylo devatenáct. Po skončení školy jsem ty kořeny s batůžkem vyrazila do Evropy objevovat. Poprvé jsem potkala své příbuzné, což bylo úžasné. Od té doby jsem v Čechách byla už asi čtyřikrát. Především v Brně a Praze mám několik tetiček, bratranců a sestřenic. Snažím se je vídat kdykoli je to možné.
Váš tatínek je jazzový muzikant. Ovlivňuje vás nějak?
Rozhodně mě hodně ovlivnil. Když sem byla malá, zněl doma výhradně tradiční jazz, miloval hudbu Louise Armstronga a podobných. To jistě ovlivnilo způsob, jakým skládám hudbu. Hlavně mě ale vedl k tomu, abych hrála na hudební nástroje. Takže se dá říct, že hudebnicí jsem se stala díky němu. Hrál na trumpetu, kterou miluji a ráda jí používám. To by se bez něj asi nestalo.
Před pěveckou dráhou jste se prosadila v Austrálii jako herečka. Jak moc slavná jste v tom oboru byla?
Neřekla bych přímo slavná, ale objevovala jsem se v televizi, a tak jsem byla známá. Hrála jsem v několika seriálech i projektech, ale byla jsem takový nezávislý herec. Je zajímavé, že se o mně často stále píše jako o herečce než o zpěvačce, i když je to už poměrně dávno.
Takže jste se hraní vzdala nadobro?
Nechodím na konkurzy. Už se v tom světě tak úplně nepohybuji. Nicméně, někdy bych si ještě něco zahrála moc ráda. Chci říct, když se něco hezkého namane, někdo mě osloví, ráda si zahraju. Ale naplno se do světa herectví vracet nechci.
Je pravda, že jste studovala herectví u Kate Blanchettové?
Ano, učila mě. Byla úžasná, velmi inspirativní. Opravdu milovala učení, zapojovala se a dokázala školu proměnit v zábavu.
Na debutu Lenka (2008) je ve vaší hudbě především pop a folk. Nová deska Two je však mnohem tanečnější. Proč přišla ta změna?
Nezdá se mi o tolik jiná. Jenom je aktuálnější a trochu energetičtější. Už předem jsem předeslala, že chci napsat hodně písniček o tom, jak dobře se člověk cítí, když je zamilovaný. Mám ten stav ráda. A mám zrovna úžasný vztah, nedávno jsem se vdala. Snažila jsem se, aby to nebyly takové ty umučené cajdáky, ale abych do písniček dostala zamilovanou náladu a pocit.
Vzala jste si vizuálního umělce Jamese Gullivera Hancocka, se kterým jste už dříve spolupracovala na vizuální stránce vaší prezentace a vystoupení. Jak svatba ovlivnila vaši spolupráci?
Absolutně neovlivnila. Nezměnilo to v tomto ohledu vůbec nic, stále nás společná práce velmi baví. Je to určitě i tím, že i když jsme sice nebyli svoji, už dlouho jsme se tak cítili. Jsme oba do své práce hodně zapálení. Jediná chvíle, kdy se o něčem hádáme, je když diskutujeme nad projekty.
S debutem jste uspěla i ve Vietnamu, což je vaše oblíbená země. Co vás na ní fascinuje?
Je to ohromná země. Líbilo se mi na mnoha místech na světě, ale řekla bych, že Vietnam byl jiný. Můj život se odvíjí tak, že jeden den jsem třeba v Polsku a pár dní později vystoupím z letadla ve Vietnamu. Je to těžký kulturní šok, člověk si tam uvědomí, jak jsme vlastně šťastní. Je to velmi socialistická země, v níž lidé potřebují povolení od vlády snad úplně na všechno. Byla jsem ráda, že jsem měla příležitost obyvatelům Vietnamu zazpívat. A navíc jsem zároveň prožila exotickou dovolenou.
Co vás v poslední době na hudební scéně zaujalo?
Opravdu moc se mi líbí poslední album Arcade Fire. Na koncertech hraji jednu jejich písničku. Je zábavné vložit jednu cizí píseň a sledovat, co to udělá.
Zahrajete ji i v České republice?
To bych mohla. Možná. Chytá se české publikum na Arcade Fire? Uvidíme, podle toho, jak dlouhý to bude koncert. Je to těžké, když už mám dvě alba, musím se rozhodovat, co zahrát. To není lehké. Každou noc se rozhoduji, které písničky bych měla zahrát.