Zvláštností pro mnoho návštěvníků výstavy je fakt, že malíř, který se věnuje i kresbě a grafice, se v galerii po dobu trvání expozice zároveň ubytoval. Pak už nepřekvapí, ale spíše potěší živé akce, při nichž se v Domě umění budou setkávat studenti, stálí zájemci o umění, ale i náhodné nezaujaté publikum.

Žít v galerii asi není pohodlné. Přesto jste se rozhodl, že po dobu trvání vaší expozice v brněnském Domě umění se ubytujete přímo v jeho výstavních sálech. A tak tu kromě obrazů je i provizorní kuchyně, obývák a ložnice. Spíte tu, vaříte tu, kreslíte tu... Proč?

Galerie se obecně považují za nejvhodnější místa pro obrazy. Ale ve skutečnosti jsou tam jen na krátké, málem zdvořilostní návštěvě. Jako v hotelu. Vždycky mě to deprimovalo. Často se pokouším v galerii něco namalovat, a věřím, že když věc na tom místě vznikla, že tam i fakticky patří. Bylo nasnadě, že se pokusím zabydlet sály brněnského Domu umění. Tentokrát ale přibyla rodina, přijeli mí studenti z AVU, připojili se lidi, kteří se mnou cvičí taiji.

Jak na rozhodnutí reagoval ředitel a pracovníci brněnského Domu umění?

Bývalé ani současné vedení se kupodivu nevyděsilo. Už jsem dopředu slyšel, že je to sice bezvadné, avšak z důvodů požární bezpečnosti... Místo toho pociťujeme podporu, a to nejen od pana ředitele Horáčka, ale i od celého Domu. Je přitom jasné, že tu obtěžujeme. Už třeba jen pachem, když vyvařujeme kapustu nebo zelí.

Co tomu říkají návštěvníci, když přijdou na výstavu a kromě obrazů vidí, jak vaříte oběd, odpočíváte nebo malujete? Je to pro ně šok?

Nerad bych svému pobytu v galerii dával nálepku uměleckého činu. Je to prostě technická okolnost. Ale podněcuje zvědavost, to je fakt. Množství lidí mě osloví, provádím tu žáky základních škol, objeví se známí, na které jsem posledních deset let nenačel čas. Avšak můj plán není to tady celé prodebatovat. Brzo snad začnu malovat. A když maluji, tak nějak ztrácím schopnost pohybovat čelistmi.

Normálně to probíhá tak, že je vernisáž, kam přijde spousta známých, zatleská se a panuje všeobecná spokojenost. Na samotnou výstavu pak přijdou i ti, kteří už vůči umělci nemusí být přátelsky nakloněni. Vy můžete po celou dobu sledovat jejich reakce. S čím se setkáváte?

Mám to profiltrované - negativními názory se lidi přede mnou moc nechlubí. Kdybych plně věřil tomu, s čím se setkávám, tak ohlas je příznivý. A to navzdory výběru exponátů. Většina obrazů, které tu mám, nebyla nikdy vystavena. Měl jsem je schované, neznali je ani mí nejbližší. Jen pár věcí tady je profláknutých z jiných výstav. Říkám tomuhle výběru přehlídka slepých uliček. V podstatě diváky citově vydírám: mě se tyhle obrazy nelíbí, utěšte mě prosím a najděte na nich alespoň vy něco dobrého.

Pouták na výstavu i prezentace expozice na internetu navozuje představu, že Kokolia udělal z Domu umění supermarket, kde s povánoční slevou může návštěvník výhodně koupit obraz. Také tu vůbec nemáte popisky s názvy obrazů, ale jen cedulky s cenou v korunách. To vypadá jako pokračování akce Český sen...

Je to paradox, když věcem, za které se málem stydím, jsou přiřazeny nehorázné ceny. Ale cena se mi jeví neméně silnou estetickou kategorií, jako třeba kompozice nebo barevnost. Drahý obraz zaujme, levný je sympatický. Cena přivede do úžasu i ty, kteří jinak v malbě nic nevidí. Využívám pokleslého stylu reklamních letáků, které masivně rozšiřujeme, aby přišli i lidi mimo onu relativně uzavřenou kulturní vrstvu. Speciálně myslím na své rodáky. Taková výstava, která je tak trochu veřejným doznáním, se může dělat asi jen pro domácí. Doma je vyšší úroveň kritiky i pochopení.

K vystavování jsem pozval tři hosty, jedním z nich je Katka Šedá, která má skutečně podíl i na projektu Český sen. Ale tyhle dvě akce neměly ani příležitost se vzájemně ovlivnit. Katčiny vlastní projekty jsou fenomenální; na výstavě prezentuje jeden sobotní den, kdy občany Ponětovic přivedla k tomu, aby od rána do večera dělali všichni stejné věci.

Cena obrazů současných výtvarníků je však značně virtuální, což alespoň naznačuje český aukční trh s obrazy. A tam díla vašich současníků nejdou právě na dračku...

Po létech můžu říci, že moje ceny jsou tržní. Jakmile bych je snížil, tak mi to vymete obrazy z ateliéru. Ovšem já teď maluji hrozně pomalu, což vytváří umělý převis poptávky nad nabídkou. Na některé obrazy vzniká i pořadník... Ale přitom bych rád, aby moje věci měli i "normální lidi". Nevylučuji, že ještě na výstavě proběhne několikahodinová akce, kdy většina věcí bude nabídnuta za jednu měsíční mzdu. Zájemci se tedy budou muset prokázat výplatní páskou...

Děláte vedle malování ještě muziku se skupinou E?

Předloni jsme ještě asi dvakrát hráli, ale to bylo už skutečně naposled. Muzika mi chybí pro očistu a odreagování. Koncert je jedno velké spláchnutí. Rád bych v tom pokračoval, ale musí se to přihodit samo. Jako zvukový ideál mám tak trochu disharmonickou dechovku.

Učíte na pražské Akademii výtvarných umění, takže jste v denním kontaktu s nejmladší malířskou generací. Jak vypadá dnes realita začínajícího výtvarníka?

To je přesně to, co mě v poslední době obzvlášť trápí. Po škole jsou lidi vržení do světa, který se obvykle nezajímá o jemné posuny v jejich názorovém rejstříku. Na jednu stranu je to pro ně většinou nanejvýš zdravé, ale z jiného pohledu jde o ukrutné plýtvání se vším tím, co jim bylo dáno od přírody a od školy. Škola by je asi neměla ani po absolutoriu ztrácet ze svého zorného pole. Trochu se o to někdy snažíme, sám jsem ale ještě nepřišel na to, zdali náhodou neexistuje efektivnější způsob.

Zahraniční kurátoři před dvanácti lety vybrali vaše obrazy na Documentu v Kasselu, nejprestižnější světovou přehlídku aktuálního umění. Jeden z nich zakoupilo renomované Muzeum výtvarného umění v Gentu a viděl jsem ho vystaven po boku prací nejslavnějších umělců ve stálé expozici. Co si myslíte o světovosti současného českého umění. V žádném prestižním muzeu výtvarného umění není zastoupené...

Jsme vzdálenou gubernií světového umění. Na tom nic nemění ani výskyt našich umělců na světových přehlídkách nebo zastoupení v důležitých galeriích a muzeích. Problém je zajisté nejdřív na mentální rovině, v našem ladění se na "světového ducha". Ale třeba na příkladu Británie je vidět, že to chce především masivně investovat. Koho zajímalo jejich umění před patnácti lety? A dneska až do naší kotliny pociťujeme dozvuky z udělování Turnerovy ceny. Britská kultura je najednou neobyčejně výrazná a směrodatná.

Současné české výtvarné umění naopak nikdo ve světě nepostrádá. Jak to, že naši sportovci dosahují světových výkonů, a v umění zaostáváme? Osobně si myslím, že i ti naši umělci dosahují jedinečných časů, dálek a výšek, ale nikdo jim ty časy na dvorku neměří, nikdo na nich nepracuje. Ale stejně náš folklór musí být důležitý napřed pro nás samotné.

Moje zastoupení na Documentě bylo součástí obecného boomu týkajícího se zájmu o Východ. Prostředí internacionálního umění mi ale vždycky připadalo podezřelé. Nakonec jsem se rozhodl. že nejdřív musím zakořenit tady, což se snad po těch letech i stalo.