Inspirací Mefista jsou reálie 20. a 30. let, Německa na cestě k nastolení hrůzné diktatury. Svět na prahu válečného dobrodružství nevedoucího k sebezničení jen díky tomu, že do vynálezu zbraní hromadného ničení zbývalo ještě několik chvil.

Faust v Gottlandu

Sílu Mefista hledejme v nepřekonatelném odhalení mechanismů destrukce tradičních společenských hodnot. Na jedné straně člověk posedlý touhou překonat v umění vše, čeho bylo dosaženo, a jít za tím cílem systematicky a bezohledně, aby jako Mannův herec a režisér Hendrik Höfgen stvořil dokonalého Mefista v Goetheho Faustovi.

Na straně druhé pak dokonalá národní idea, která usiluje o totéž. „Nacisti nejsou idioti,“ říká Höfgen na začátku cesty pohrdavě. „Každý režim potřebuje divadlo.“ Jenomže systém člověka ovládne a definitivně ho pokoří. Je silnější než jedinec. Nezrodily se v něm jen návody na konečná řešení, ale také úpisy služby ďáblovi.
A ty paradoxy! Zatímco autora Mefista národ ani po válce za vlastního nepřijal a Mann pak spáchal již v roce 1949 po ponižujících výsleších před Výborem pro neamerickou činnost sebevraždu, předobraz jeho Mefista, úspěšný herec Gustaf Gründgens sehrál druhou, úspěšnější hru o vlastní seberealizaci i po válce.

Právě to, co není vysloveno přímo v Mefistovi vydaném už roku 1936, je oním velkým mementem jednoho statečného spisovatelského a pragmatického kariéristického osudu. Gründgens byl i po příchylnosti ke Göringovi oslavován po včasném nastavení výhybky jako bojovník proti nacismu. Odkaz směr Gottland.

Bravo pro Kracíka

Kracík stvořil jednu ze svých velkých inscenací, ve věčném konkurenčním vztahu se sousedním Klicperovým divadlem musím konstatovat, že se mu složité předivo vztahů podařilo sklenout jednoznačněji, přízračněji než Petru Štindlovi v Hradci.
V Ladislavu Špinerovi našel režisér znamenitého Höfgena, v Martině Sikorové jeho vynikající partnerku Eriku Brücknerovou. Petra Tenorová je inspirativní múzou Nicolettou von Niebuhrovou, Martin Mejzlík postavil Ministra za NSDAP a Josef Pejchal bez laciné ironie, které jsem se obával, komunistického herce Otto Ulrichse.
Mefisto v Pardubicích varuje před recidivami. A to si troufá D.O.S.T. hodně.

Východočeské divadlo Pardubice - Klaus Mann, Ariane Mnouchkine: Mefisto. Překlad Jiří Žák, inscenační úprava Ladislav Stýblo a Petr Kracík. Režie Petr Kracík, dramaturgie Ladislav Stýblo a Tomáš Syrovátka, scéna Jaroslav Milfajt, kostýmy Tomáš Kypta, hudba Peter Mankovecký, pohybová spolupráce Eva Velínská, jazyková spolupráce Šárka Zikešová. Premiéry 16. a 17. dubna 2011.

Celkové hodnocení: 80%