Paul Simon je díky tvorbě z šedesátých let ohromně populární a asi není potřeba zdůrazňovat, že v duu s Garfunkelem natočili některé z nejlepších popových písní všech dob. Kdyby chtěl někdo například spočítat, kolik verzí jejich Bridge Over Troubled Water nebo Mrs. Robinson dodnes vzniklo, myslím, že by se nedopočítal.

Jeho další tvorba po rozchodu s Garfunkelem už není úplně masově známá, přesto je velmi velmi dobrá. Držitel 13 Grammy a nespočtu dalších cen toho natočil poměrně hodně, což je ale dáno jeho vysokým věkem, nikoliv rychlostí produkce. Naopak, Paul Simon pracuje velmi pomalu a na každé desce si evidentně nechává záležet.

Folkař ale ne kotlíkář

Na So Beautiful So What nabízí nejrůznější aranže sahající od folkových balad s jednou akustickou kytarou až po velmi komplikované věci a dokonce se nevyhýbá občasnému samplování. V případě jeho skloubení kytarového folku s blues a world music by se dalo mluvit o originalitě, i když úplná originalita v hudbě samozřejmě neexistuje. Řekneme, že Paul Simon se jí relativně přibližuje.

Používá všeobjímající postmoderní přístup (jednou mu sedne keltská nálada, jinde africká, asijská atd.) a přesto jsou písně ve výsledku dokonale hladké, ničím neruší, nic z nich příliš nevyčuhuje. A vše navíc podává chytlavě. Paul sice může být původem folkař, ale není žádný těžkopádný kotlíkář - právě s variabilními rytmy si vyhrál skoro nejvíc. Koketuje s náznaky reggae nebo funky a jinde zase namíchá ke svému vokálu útržky hudby třicátých let.

Album So Beautiful So What rozhodně nenudí. A pokud se nemluví přímo o desce roku, je to hlavně proto, že máme teprve duben a je příliš brzy na nějaké definitivní soudy.

Celkové hodnocení: 90 %