Prošel řadou skupin a různých mezinárodních projektů (mj. Dunaj, E, Rale, Čikori, V. R. M.). Vedle skupinových CD, z nichž Bílé inferno (spolu s Ivou Bittovou) z roku 1997 je považováno za jedno z nejlepších alb v celé historii české rockové hudby, vydal i jedno sólové CD Jsem hlína Jsem strom Jsem stroj a básnické sbírky Stín stromuGato: Obrazy cesty.

Jeho nové album Písně nepísně je příkladem osobitého prolnutí poezie a hudby ve velmi intimním, osobním souznění hudebníka a básníka. Vedle dvou vlastních textů, v něm - za doprovodu několika hostů - zhudebnil básně F. G. Lorky, Bohuslava Reynka a Antonína Přidala.

Jak jste si - kromě sebe - pro CD Písně nepísně vybíral "textaře"?

Chodil jsem po antikvariátech a hledal. U Lorky mě zajímá už jeho životní příběh. Přečetl jsem řadu jeho sbírek a nakonec vybral dvě básně. Reynka mám rád dlouho. Zhudebňovali jsme ho už s Ivou Bittovou a pro mou hudbu se mi zdá ideální. A posledního, Antonína Přidala, jsem objevil teprve nedávno. Otevřel jsem nějakou jeho sbírku, a jak se říká, "sedlo mi to".

Co pro vás znamená poezie?

Poezie je pro mě vybroušený krystal. Je to něco jiného než hudba nebo texty písní. Jen občas se tyto disciplíny protnou. Nehledám v poezii snový opar, ale naopak vypilovanou přesnost nazývající věci pravými slovy a - co je mi nejbližší - vyjadřující vnitřní skutečnosti. Proto mám nejraději čínskou a japonskou poezii a vůbec nejvíc formu haiku.

Co čtete?

Všechno, co se mi dostane pod ruku, většinou knihy. Teď zrovna Chestertona, životopis Bukowského, pochopitelně poezii... Mám široký záběr. Pro čtení si ale vyhrazuju jednu věc - mít na ně dost času. Nerad spěchám a nerad slova hltám.

Stejně jako hudbu?

Ano. Poslouchání hudby je pro mě čas relaxování. Nejraději mám lidovou africkou. Je v ní trans, který člověk jinde neuslyší.

A hudba na vydávaném CD je jaká? Co posluchače čeká?

Na rozdíl od prvního sólového alba jde o koncertní projekt, a tak jej budou moci posoudit i posluchači živě. Přesto si myslím, že je dobré jej poslouchat v klidu a soustředěně. Nejde o žádný tanec, ale o obrazy vnitřních světů.