Článek
Přijetí na velký zahraniční festival je nesporný úspěch. Osmdesát dopisů je však zároveň výmluvnou ukázkou toho, co od nás chtějí na festivalech vidět. A to je minulost ve všech pádech, minulost, která se zřejmě na českých filmových školách zakonzervovala a nedávní i současní absolventi ji neustále otevírají.
Kadrnka natočil film, o kterém se říká a píše, že je hlavně jiný. S tím lze vřele souhlasit – je jiný než současná produkce, je jiný než to, na co chodí většinové publikum do kina, je jiný než dosavadní pohledy na sedmdesátá a osmdesátá léta minulého století.
Jednak ale jiný neznamená lepší a jednak se nedá říci, že je také jiný než všechno, co jsme kdy viděli. Naopak. Osmdesát dopisů sedí pevně v minulosti nejen dobou, v níž se odehrává, ale také filmařským viděním a formou – kterou už zkrátka dnes nikdo netočí.
Šeď roku 1987
Film se odehrává během jednoho dne roku 1987 a Václav Kadrnka k němu čerpal inspiraci ve vlastním dětství, kdy jeho matka podnikla nesmírně úmornou cestu po všech úřadech, které se musely vyjádřit k synovu vycestování za otcem, jenž emigroval do Londýna.
Autor sleduje celý tento den očima čtrnáctiletého chlapce, který únavnou cestu absolvuje společně s matkou. Budiž přitom vyzdviženo, že ten den je ve filmu hutným, přesvědčivým obrazem doby. Žádné vyčnívající symboly v podobě praporů a hesel. Jen šedé sídliště, šedé úřady a na nich šediví, otrávení lidé. Papíry, razítka, potvrzení, schválení… ponižující kolotoč, v němž jde jen o to, kdo koho dřív utahá.
Matka v podání Zuzany Lapčíkové je doslova ztělesněním tichého odhodlání dosáhnout svého, chlapec, kterého hraje Martin Pavluš, zase odtažitosti až nezúčastněnosti – navzdory tomu, že právě o jeho osud se tu hraje.
A nad nimi a nad celou situací se vznáší oněch osmdesát dopisů – jediné, ale o to silnější pojítko mezi odloučenou rodinou.
Celý film působí upřímně, promyšleně, je pečlivý v detailech. Jediný problém je, že se na něj skoro nedá dívat. Kadrnka totiž zřejmě natolik podlehl vlastním pocitům a vzpomínkám, že zapomněl (nebo možná schválně vůbec nemyslel) na diváky a na to, že film může působit jen tehdy, když vyvolá emoce.
Ty sice člověk mezi postavami vycítí, ale nedokáže je sdílet, protože stejně jako matka a syn je i divák krutě uondán stereotypem, který sleduje. Nevadí, že se tu skoro nemluví, to je naopak sympatické, Kadrnka se umí vyjadřovat obrazem. Ale čekání na každý další záběr (že se nedočkáme ani maličké akce, je jasné po několika prvních minutách) je stejně úmorné jako cesta, po které jdou filmové postavy.
Sdělení, které film přináší, zkrátka na celovečerní hraný film nestačilo, a tak nastoupilo artistní, ale spíše pseudoumělecké, předlouhé setrvávání nejen na významotvorných místech, ale i tam, kde je to zbytečné a film to nijak neobohacuje.
Výsledkem je nuda, která může časem i popouzet, protože film už nemá co nabídnout, děj negraduje, jen trvá – a pak konečně přestane. Osmdesát dopisů tak navzdory viditelné příbuznosti nedosahuje svých starších vzorů, ty měly sice podobné tempo a styl, ale navíc jasnou dramatickou stavbu a silnou pointu.