Anouilh je autorem více než padesáti her, jež se hrají po celém světě a jež na pozadí historických či mýtických situací a postav kladou existenciální otázky po naplnění života, přitom se ale pohybují v konvenci obratně napsané konverzační hry. Takový je Tomáš Becket aneb Čest boží z roku 1958, v níž Anouilh proti sobě postavil anglického krále Jindřich II. a jeho přítele, pozdějšího arcibiskupa Thomase Becketa.

Příběh jejich přátelství i střetnutí vypráví o ztracené cti, hledání a nalézání sebe sama, o rozporu individuálního osudu s politickými cíli a o mnohém jiném. I když leccos z Anouilhových dialogů podlehlo času, etická rovina jeho her svou platnost nepozbyla.

Anouilhovy stojí na hercích a režii

Inscenace Anouilhových her stojí a padá se silným hereckým obsazením a dobrým režisérem. To první v Divadle na Vinohradech mají, to druhé ovšem ne a v tom tkví velký problém inscenace.

Martin Stropnický a Vladimír Dlouhý jsou pro Becketa a Jindřicha ideálními představiteli a jejich první jevištní setkání slibovalo zajímavý zážitek. Režisér Jan Novák z nich ale nedokázal vykřesat o mnoho víc než dvě žánrové figurky.

Patrnější je to na Jindřichovi, jehož Dlouhý vybarvuje pouze odstíny roztěkaného, lehkomyslného a poživačného fracka, jenž svou zimomřivou neschopnost halí do ukřivděných intonací a hysterických výbuchů. Je tak průhledný, že je nepochopitelné, co k němu Becketa kromě soucitu vlastně přitahuje.

Stropnického Becket je obratný, za všech okolností přísně se ovládající diplomat, jemuž příliš nevěříme jeho divoké eskapády s králem - jakoby i to byla jen jedna z vynucených politických her. Jenže jeho asketické sebeovládání hraničí až s hereckým minimalismem, za nímž jen tu a tam probleskne hořce tragická podstata postavy.

Režie otupila naléhavost hry

Novákova inscenace ostatně naléhavé dramatické tóny Anouilhova dramatu spolehlivě udusila ve velkooperně pojaté fresce, oblečené do barvitých historických kostýmů, kde jediným režijním nápadem je do tajuplného echa halené opakování slov na konci obrazů, lhostejno, zda jde o slova pro hru a její téma podstatná.

Divadlo, jaké Novák předvedl už v Othellovi a nyní opět v Becketovi nazval vynikající anglický režisér Peter Brook ve své knize Prázdný prostor výstižně mrtvolným divadlem: "Vystupují v něm dobří herci a všechno se zdánlivě odehrává řádným způsobem - herci vypadají živě a věrohodně, hudba zní, každý je vystrojen, jak se sluší a patří na nejlepší klasická divadla. A přece si uvědomujeme mučivou nudu," píše Brook. Takový je i Novákův Tomáš Becket vzdor vší atraktivní ambaláži. Je to nepříjemné a neříká se to snadno, ale - jak rovněž praví Brook - "kritik slouží divadlu, jen když se pouští po stopě neschopnosti".

Vinohradské divadlo se bude muset konečně rozhodnout, jaké divadlo chce dělat a s kým. Má vynikající herecký soubor, krásnou scénu a zatím i věrné publikum. Není důvod o ně přijít, bude-li dělat divadlo méně mrtvolné. Šance tu je. Brook totiž také napsal: "Když říkám mrtvolný, nemyslím nikdy mrtvý, myslím něco tíživě činorodého, nicméně právě z tohoto důvodu schopného proměn."

Jean Anouilh: Tomáš Becket aneb Čest boží

Překlad Milena a Josef Tomáškovi, úprava a režie Jan Novák, dramaturgie Jolana Součková, scéna Albert Pražák j.h., kostýmy Josef Jelínek j.h., scénická hudba Petr Mandel, text písně Lucie Stropnická.

Premiéra 7. 1. 2004 v Divadle na Vinohradech.