Na cenách Anděl 2010 jste získala vítěznou sošku za písničku Touch The Sun. Na ceremoniálu jste ale, na rozdíl od ostatních nominovaných, nezpívala. Proč?

To vůbec netuším.

Jak to?

Řekli nám prostě, že na ceremoniálu vystupovat nebudu, a já nejsem ten typ, který by řval, že zpívat za každou cenu chce. Mrzí mě to, tím spíš, že jsem byla jediná z nominovaných, která na vyhlášení nezpívala. Někteří ale zase hráli dvakrát...

Byla byste schopná v přímém televizním přenosu vystoupit?

Určitě, těšila jsem se na to a měla jsem i kapelu. Byla by to přinejmenším dobrá reklama. Tvůrci pořadu měli nicméně jiný názor. Satisfakce pro mě nakonec byla příjemná. Když jsem v kategorii Skladba roku vyhrála, dostavil se naprosto blažený pocit. Bylo to jako ve filmu.

Nestraší vás trochu, že jste svou první velkou cenu dostala ještě předtím, než vyšla vaše debutová deska?

Jestli to myslíte tak, že to přišlo příliš brzy, pak určitě ne. Toho by se člověk neměl bát. Samozřejmě je to trochu zavazující, ale je přirozené, že se budu dál snažit, aby se lidem mé písničky líbily a aby přišly další úspěchy.

Jaké třeba?

Nevěřím moc tomu, že bych dokázala vyprodat nějakou sportovní halu. Budu ale ráda, když na mě přijde do nějakého kulturáku alespoň třetina jeho kapacity. Víte, já si spíš myslím, že i přes ten zisk Anděla to zase není tak razantní nástup. Nestává se mi třeba, že bych šla po ulici bez brýlí a lidé mě zastavovali. Když už se to párkrát stalo, chtěli něco podepsat nebo se vyfotit. Nic zvláštního.

Stalo se vám už, že jste byla za své písničky kritizovaná?

Mám neskutečné štěstí, ale ještě se mi nestalo, že by o mně někdo napsal něco negativního. V první recenzi na novou desku jsem v Mladé frontě dostala devadesát procent, což je pro mě naprosto neuvěřitelné.

Vy sama byste na svém albu něco zkritizovala?

Vůbec nic. Měli jsme připravených padesát písniček, nahráli jsme jich třicet a jedenáct z nich jsem vybrala na desku. Měla jsem z čeho vybírat, a tudíž je jasné, že pro mě není ani jedna písnička na albu průměrná a žádná také nemá funkci tzv. vycpávky. Vybrala jsem si skladby, které se mi líbily. Kdybych ale měla zvolit jednu favoritku, pak by to asi byla How Can I.

Co je na ní tak skvělého?

Je cáklá, asi jako já. Hodně se liší od ostatních, mám ji nejvíce vžitou. Tu písničku mi napsala Jana Kirschner a její text je takový zábavně polomilostný.

Jak jste přišla ke spolupráci s Janou Kirschner?

Slyšela někde písničku Touch The Sun a hrozně se jí líbila. Poté měla prohlásit, že by téhle zpěvačce možná napsala nějakou skladbu. Nakonec mi poslala na výběr čtyři a na desku se dostaly dvě.

Proč o sobě říkáte, že jste cáklá?

Jsem hyperaktivní, nepostojím a někdy nerozumím otázkám, které mi kladou novináři. Myslím ale, že jsem cáklá v tom dobrém smyslu slova. Někdy moc mluvím, komentuju věci, které bych komentovat neměla, a nehlídám si obsah toho, co říkám. Jsem hodně veselý člověk a jsem dost splachovací. Kdyby mi tedy někdo řekl, ať se jedním slovem nějak charakterizuju, řekla bych prostě, že jsem cáklá.

Ovlivnila tahle vlastnost vaši práci ve studiu?

Ovlivnila, protože kdybych nebyla cáklá, bylo by to mnohem jednodušší. U nahrávání desek není hyperaktivita na místě. Ve studiu je třeba zachovat klid. Naopak mi pomohl dostatek životní energie, protože nahrávání bylo někdy velice únavné.