Po jeho uvedení bylo jasné, že „b“ je správně, což Coppolová záhy potvrdila oscarovým filmem Ztraceno v překladu s nímž má její nynější novinka Odnikud někam dost společného – a vyhrála s ním loňské Benátky.

Stejně jako Bob Harris ve Ztraceno v překladu, je i hlavní hrdina Odnikud někam Johnny Marco v podání Stephena Dorffa herec.

Co víc – ikona, hýčkaný idol, hvězda. A také on se ztratil. V nesmyslném, bezcílném blahobytu, v prázdnotě pokoje ve slavném losangeleském hotelu hvězd Chateau Marmont, kam si sice může pozvat jakoukoliv placenou krásku, ale nezažene tím ani nudu, natož osamělost, v rychlých autech, jimiž není kam jet, se ztratil sám sobě. A když se na sebe podívá, je to zlé a láhev ani prášky nepomohou.

První část filmu je záměrně pomalým, v dlouhých pečlivých záběrech výtvarně velmi čistě stylizovaným obrazem života muže, který, ač na vrcholu slávy, jednoho dne zoufale zvolá: „Vždyť já už snad ani nejsem člověk.“

Otec a dcera ztraceni v italštině

Není divu a film to působivě dokládá: dny vyplněné nicneděláním, zbytečným popíjením a poleháváním „oživí“ jen chvíle, kdy je jako předmět vláčen před milující veřejnost, kde říká, co má říkat, a usmívá se přesně tím směrem, jímž se má usmívat. Bez vůle, jako loutka.

Pak přijde (především pro něj) nečekaný zlom. Bývalá žena mu na pár dní svěří do péče jejich jedenáctiletou dceru a Johnny se musí starat. Od vaření k hrám začíná docela obyčejně žít. Do filmu spolu s dívkou přichází i vtip, divák se od té chvíle baví spolu s hlavním hrdinou.

Vrcholem pak je jejich společná cesta do Itálie, kde má hvězda převzít další z cen za film, kterého si patrně podobně jako ostatních ani moc neváží.

Ještě před pár dny by to bylo jen nudné přesouvání z jednoho hotelu do druhého, ale ve společnosti půvabné, nadšené dívky, která prosvětlí každý okamžik a kterou výtečně hraje talentovaná Elle Fanningová (Jmenuji se Sam, Dr. House, Babel), je to navýsost příjemný zážitek.

Ztraceni – tentokrát ovšem spolu a jen v italštině – nacházejí otec a dcera důvěrnost, která v jejich dosud spíše občasném setkávání jen probleskovala, nacházejí společnou řeč i city. A Johnny si zvolna začíná srovnávat myšlenky a životní priority.

Vzpomínky na dětství

Sofie Coppolová přiznává, že čerpala z vlastních vzpomínek na dětství prožité s otcem v hotelích včetně Chateau Marmont, kde nyní i natáčela. Snad právě proto je její film, který by mohl být jen banálním konstatováním pravdy o potřebě vztahů a rodinných pout, plný citu, který působí opravdově, a díky tomu se přenáší i na diváky.

Komorním stylem natáčení, pečlivě stavěnými záběry a výbornými hereckými výkony obou hlavních představitelů se tak z kvalitního scénáře stal dobrý film. Pro diváky sice v první části poněkud náročnější, protože některé scény jsou opravdu velmi dlouhé: taneční výstupy dvojčat, která si Johnny objedná na pokoj, jsou natočeny v reálném čase, i cigareta hoří tak dlouho, dokud ji herec celou nevykouří.

Ale stojí za to mít trpělivost, zapomenout na to, že dnešní snímky se většinou valí kupředu rychlostí ujíždějícího vlaku, poddat se tempu filmu a nechat se jen zvolna unášet jeho obrazy a vyprávěním.

Celkové hodnocení: 80 %