Fridriksson netočí filmy o veselých věcech, přesto v nich prakticky nikdy nechybí humor. A stejně je tomu i tentokrát, kdy vypráví tragikomický, silně autobiografický příběh. Jeho hlavním hrdinou je filmový režisér, který právě dokončil film Děti přírody (sám Fridriksson ho natočil v roce 1991) o starých lidech, kteří utíkají z domova důchodců. Film má nadšené kritiky, ale nechodí na něj diváci. Režisér, který je na pokraji finanční katastrofy, doufá v oscarovou nominaci (tu také ve skutečnosti dostal).

Zejména v této linii je film plný nejen sebeironie, ale i satiry na filmový průmysl, na islandské poměry, kde člověk může zavolat premiérovi a zajet s ním na ryby, kde – jak říká sám tvůrce – „můžete poslat politikům esemesku nebo poslat e-mail a oni vám odpoví, ale to nic nemění na tom, že jsou to blbci“.

Druhá linie filmu je velkým vyznáním lásky matce, která trpí Alzheimerovou chorobou. Podobně jako hrdinové filmu Děti přírody, i ona touží po svobodě, snaží se marně utíkat z uzavřeného světa své nemoci i z životních podmínek, do kterých ji dostala.
A nebyl by to Fridriksson, kdyby do filmu nezařadil s trpkou otevřeností mnohé groteskní, tragické i smutné příhody, které se skutečně staly a o nichž by asi mohl vyprávět každý, kdo se o blízkého člověka trpícího touto nemocí stará.

Fridriksson si přitom může dovolit ukázat prakticky všechno včetně třeba scény, kdy matka stojí v záchodové míse plné vody a s urputným pohledem splachuje a splachuje…V jeho filmu je totiž vždy navzdory drsným situacím, podaným navíc s černým humorem, tolik upřímnosti a citu, že divák nemůže necítit s ním.

Tragikomedie se změní v melodrama

Dobře vystavěný příběh, v němž autor zhustil skutečné události dvanácti let do několika měsíců, má tedy přesně to, co člověk od filmu čeká – smích i dojetí. To sice ke konci hodně převládá, takže se tragikomedie postupně mění v melodrama, ale vzhledem k takto silně osobnímu tématu není divu.

Titulní roli výborně ztvárnila Kristbjörg Kjeldová, herečka, která pracuje hlavně v divadle a v Mama Gógó dostala svou největší filmovou roli. Fridriksson prý léta čekal, až zestárne, aby ji mohl do filmu, který plánoval a připravoval, obsadit. Rozhodně se to vyplatilo.

Také Hilmir Snar Gudnason, který hraje jejího syna – a tedy vlastně Fridrikssona, je velmi dobrý, navíc nesmírně charismatický herec, který dokáže city k matce i odhodlání nejen uspět ve světě filmu, ale také svými díly pomoci lidem, přenést na diváky velmi věrohodně.

V Mama Gógó samozřejmě nechybí ani důsledné zakotvení v místě – islandská příroda, mystika a tradice tu hrají rovnocennou roli jako děj, takže divák přesně ví, kde je a proč – a to navzdory tomu, že z produkčního hlediska se na filmu podílelo pět zemí.

Všechno dohromady to znamená v nejlepším slova smyslu evropský film, a to je také nejspíš přesně ten důvod, proč mají Fridrikssonovy filmy už léta výborný ohlas nejen u kritiky a porot, ale mají i své publikum nejen na festivalech, ale i v té části distribuce, kde diváci hledají víc než jenom prostoduchou přímočarou zábavu.

Celkové hodnocení: 85 %