Po zrušení Labyrintu se uskutečnila první obnovená premiéra Dona Juana a Fausta v lednu 1997 v Divadle v Dlouhé. Po vyplavení této v současnosti nejlepší pražské scény osmimetrovou omráčila síla prokletých lidských osudů diváky o šest let později, na samém konci ledna 2003, nastudováním téže scény v hostitelském Švandově divadle.

Herci ve věku zralosti

Jenom publikum se proměnilo. Herci původní verze, spolupráci s Burešovou neodmítl žádný, se v tom uplynulém desetiletí stali slavnými (Karel Roden, Miroslav Táborský, Pavel Rímský, Nela Boudová, Tomáš Turek, Miroslav Hanuš i další). Vyzráli, zmoudřeli, tak trochu se přiblížili zkušenostmi oběma proklatcům i lidem ušlechtilým kolem nich. A hře přidala uplynulá dekáda, na jejímž začátku byla naděje, a na konci rozčarování z věcí veřejných, pronikavě na aktuálnosti.

Ďábel - vítěz nade všemi

Střet dvou lidských zrůd - Juana a Fausta - kteří vytrvale odmítají pokoru, pokání, polepšení a volí raději plameny pekelné opravňující konstatovat, že vítězem nade všemi bývá ďábel. V Grabbeho zpracování (1828) starších juanovských a faustovských legend a mýtů je jím podivný černý rytíř. Vítězem je přesto, že společný podnět i objekt zločinů Juana a Fausta - Dona Anna - jejich svodům odolá, k malé radosti všech zaprodanců i vládců pekla.

Burešová cítí výtvarně

Hana Burešová prokázala již před deseti lety, ještě dlouho před Létavým lékařem, Velkolepým paroháčem, Obrazy z francouzské revoluce, Soudnými sestrami či loňskými Běsy volbou tématu smysl pro výlučné uvažování o podstatě lidské existence a schopnost exponovaného výtvarného cítění. A nad vším klene se Beethovenova Óda na radost i temné motivy Berlioze, Mozarta, Stravinského a Glinky. Don Juan a Faust zkrátka fascinuje.

Divadlo v Dlouhé ve Švandově divadle Praha - Christian Dietrich Grabbe: Don Juan a Faust. Přeložil František Vrba. Režie Hana Burešová, dramaturgie Štěpán Otčenášek, výprava Karel Glogr.