Zásluhou brněnského nakladatelství Barrister & Principal se teď můžeme s Balthusem důvěrně setkat – česky vycházejí malířovy Pozdní vzpomínky, jak je zaznamenal Alain Vircondelet. Kniha nevelká rozměry, ale skvěle připravená a doplněná i o zážitky Miloše Doležala, který společně s Jiřím Štouračem umělce navštívil ve Švýcarsku.

Balthus slavil svoje narozeniny jen každý čtvrtý rok, narodil se totiž v Paříži 29. února 1908, čili v poslední únorový den v přestupném roce. Otec byl původem Polák, syn se ale polsky nikdy nenaučil, čehož později litoval, protože při setkání s papežem, což byla pro něj jako věřícího životní událost, s ním chtěl Jan Pavel II. mluvit právě polsky.

Ulice z roku 1933 se stala prvním veledílem pětadvacetiletého Balthuse

Ulice z roku 1933 se stala prvním veledílem pětadvacetiletého Balthuse

FOTO: fotobanka Profimedia

Rodiče měli německé občanství, takže za první světové války se všichni přestěhovali z Paříže do Švýcarska a pak do Berlína. Tam se ale manželství rozpadlo a malý Balthus zůstal u matky, která jako malířka vystupovala pod uměleckým jménem Baladine.

Byla to kouzelná dáma, očarovala i básníka Rainera Mariu Rilkeho. Po návratu do Paříže si ve 20. letech vytvořila vlastní salon, kde se scházela intelektuální elita. Balthus tu poznal mnohé osobnosti francouzské kultury.

Provokující lolity

Balthasar nikdy nechodil do žádné výtvarné akademie. Vzdělával se sám. Za svoji největší školu považoval pařížský Louvre, kde celé dny kopíroval staré mistry. Učaroval mu barokní malíř Poussin, italští renesanční mistři a u nočního stolku měl Deníky Eugena Delacroixe, velkého malíře doby romantismu.

Setsuko – inspirace stárnoucího malíře

Setsuko – inspirace stárnoucího malíře

FOTO: fotobanka Profimedia

Dávná minulost ho přivedla i do Itálie. V Arezzu si kopíroval fresky, které vytvořil Piero della Francesca, ve florentské kapli Brancacciů studoval díla Masaccia a Masolina. „Opravdová modernost spočívá v novém objevování minulosti,“ tvrdil pak po celý život.

Ve 30. letech měl Balthus už vlastní ateliér v Paříži, nedaleko něj bydlel Picasso a Derain. S oběma se spřátelil. Možná byli prvními diváky jeho rozměrného obrazu Ulice, který je dnes senzací Muzea moderního umění v New Yorku. Jistě rychle rozpoznali, že současné téma běžného života velkoměsta je tu uděláno se zkušenostmi, jaké Balthus nabyl v Arezzu před náboženskými obrazy klasika italské renesance.

Pro Balthuse byl hlavní realismus, ale nešlo mu nikdy o imitaci barevné fotografie. Jeho malby jsou plné snění, mají zvláštní surrealistické kouzlo a figury občas působí jako nádherné loutky. Snad nejlépe by tu všemu vyhovoval termín magický realismus.

Balthus rád maloval mladé dívky. Jeho třináctiletá dívenka, která zamyšleně sedí s odvážně a prý i bezelstně vyhrnutou sukýnkou, se dostala i na obálku vydání Lolity Vladimira Nabokova. Malíř se však celý život bránil obvinění z erotického podtextu těchto obrazů.

Svoje dívenky považoval za anděly. „Proto mě tak pobouřily ty stupidní interpretace, které předpokládají, že mé dívky vzešly z nějaké erotické fantazie,“ uvádí ve svých memoárech.

A faktem je, že i prudérní Amerika si zvykla a jeden z nejkrásnějších obrazů tohoto námětu – Thérese snící – dnes najdeme v Metropolitním muzeu umění v New Yorku.

Hledání té pravé

Jeho první ženou se stala Antoinette de Watteville, pocházející ze Švýcarska. Maloval ji ve svých obrazech, zejména ve veledíle Hora, zbožňoval ji, ale ona jeho náklonnost dlouho odmítala. Dokonce ho to přivedlo až k myšlenkám na sebevraždu. Nakonec ji přemluvil, Antoinette ale nikdy nezahořela a vztah byl z její strany jen kompromisem, který nedopadl dobře. Po devíti letech manželství skončilo.

Hrdinkou obrazu Hora byla Balthusova láska Antoinette, která se protahuje uprostřed skal. Dílo je dnes v Muzeu moderního umění v New Yorku.

Hrdinkou obrazu Hora byla Balthusova láska Antoinette, která se protahuje uprostřed skal. Dílo je dnes v Muzeu moderního umění v New Yorku.

FOTO: fotobanka Profimedia

Za druhé světové války byl Balthus vážně zraněn na bojišti, prý jen náhodou unikl smrti. Zotavoval se ve Švýcarsku, pak se ještě na několik let vrátil do Paříže. Jeho zdlouhavému malování však odpovídalo ústraní venkova, takže si v Burgundsku pronajal zámeček v Chassy, kousek od Auxerre. Maloval tu v osamění sedm let, až do roku 1961, kdy ho požádal jeho přítel a tehdejší francouzský ministr kultury André Malraux, zda by se jako ředitel neujal Medicejské vily, sídla Francouzské akademie v Římě.

Balthus výzvu přijal a dlouhá léta se věnoval restaurování této staré památky. Sem si přivedl z krátkého japonského pobytu i svoji životní lásku, mladičkou studentku francouzštiny Setsuko ze staré samurajské rodiny, která se pak v dalších desetiletích s pečlivostí a pokorou, jak to jen Asijky umějí, starala o stárnoucího umělce. Byla jeho modelkou, inspirací i potěšením.

V Římě se Balthus spřátelil s mnoha slavnými osobnostmi. Chodili za ním režiséři jako Federico Fellini či Luchino Visconti, malíř Giorgio de Chirico, spisovatelé, jako byl Alberto Moravia. Touhu po samotě mu splňoval středověký hrad Montecalvello, který si koupil asi sto kilometrů od Říma.

Reakcionář vyšlý z módy

Devětašedesátiletý Balthus odešel z Říma v roce 1977 a čekalo ho ještě čtvrtstoletí života, které strávil ve švýcarské vesnici Rossiniere, kde si koupil velkou usedlost.

„Vždycky ve mně bylo něco selského, venkovského,“ říkával s oblibou.
Měl vyhraněné názory na umění. Obdivoval Picassa, ale o Chagallovi tvrdil, že v jeho malování je něco falešného. Kamarádil hodně s Giacomettim, cenil si Tapiese, v jehož abstrakci spatřoval něco čínského, respektoval Francise Bacona jako velkého malíře, i když se mu hnusilo krvavé maso na jeho plátnech. Měl rád Josefa Šímu, kterého znal z Paříže. Ale o Mondrianovi, zakladateli geometrické abstrakce, prohlašoval, že jako mladík uměl nádherně malovat stromy, pak ale dal přednost různobarevným čtverečkům, což Balthus považoval za naprosto zoufalý omyl v jeho malířské cestě.

Byl také ostražitý vůči uměleckým kritikům a teoretikům. Považoval je za ty, kteří se podílejí na „diktatuře“ v umění, vnucují všem představu o modernosti, a kdo se tomu vzpírá, toho oznámkují termínem „reakcionáře vyšlého z módy“. Sám to věděl nejlépe, protože byl takto nejednou ocejchován.

V kraválu světa se malovat nedá

Se zděšením sledoval i vývoj současného umění, které poslalo k čertu vše, co tu bylo od doby pravěkých jeskynních maleb: „Všechno smetli ze stolu a my dnes hledíme na strašné důsledky, na opuštěné bitevní pole, kde zůstaly jen mrtvoly a stopy obscénních spekulací.“ Odmítal pouhou exhibici i kšeft v umění. „V kraválu světa se malovat nedá,“ říkal.

Turecký pokoj je inspirován interiérem Villy Medici v Římě.

Turecký pokoj je inspirován interiérem Villy Medici v Římě.

FOTO: fotobanka Profimedia

Pracoval zdlouhavě. Nejprve před prázdným plátnem meditoval, než se pustil do práce. Líný nebyl, ateliér považoval za místo, kde – jak říkal – se hlavně dře. Tvrdil, že pokaždé když udělal na obraze poslední tah štětcem, zmocnila se ho představa, že v tu chvíli zapomněl úplně všechno, co o malířském umění věděl, a že se bude muset znovu jeho techniku naučit. „Je to asi tak, jako když se probudíte, máte napsat nějaký proslov a pak si uvědomíte, že si nemůžete vzpomenout na nejzákladnější gramatická pravidla.“

Malovat bylo pro něj něco jako modlit se. Balthasar Klossowski zemřel 18. února 2001, bylo mu téměř třiadevadesát let. Až na konci života zažil, co je opravdová sláva.