Jiří, před čtrnácti dny ses na pódiu v pražském Paláci Akropolis loučil s diváky jako zpěvák a kytarista odcházející skupiny Southpaw. Bylo to těžké?

Burian: Bylo to těžké a trochu dojemné. I slza ukápla. Přece jenom jsem s tou kapelou prožil patnáct let. Krásná byla i reakce diváků. Bylo plno a měl jsem pocit, že to všichni prožívají stejně emotivně jako my. Byl to silný zážitek.

Proč Southpaw skončili?

Burian: Vyčerpali jsme se. Pracovali jsme dlouho a naplno, ale jelikož se nám nedařilo tak, jak bychom si představovali, mělo naše nasazení sestupnou tendenci. Začalo nás to semílat a unavovat. Navíc jsem se nedávno setkal s Mikolášem Růžičkou a s lidmi, se kterými dělám teď. Spolupráce s nimi mě začala naplňovat víc než práce v Southpaw. Tak jsme to po patnácti letech uzavřeli.

Směřoval tvůj hudební vývoj od kytarového rocku, jenž jste dělali se Southpaw, k akustickým a emotivním písničkám, které tvoří Republic Of Two?

Burian: Bylo to přesně tak, Republic Of Two je teď pro mě kapela číslo jedna. Já se ale hudebně vyvíjel i směrem k tomu, co jsem dělal na své sólové desce, co jsem natočil s projektem Kapitán Demo, nebo co jsem vytvářel jako producent. Šlo to do více směrů.

Vaše album působí velice smutně. Je smutné?

Burian: Neřekl bych, že je smutné, jako spíš emotivní. Jsme melancholici, to je pravda. Z mého pohledu je to spíš deska uvolněná a uklidňující. Není to „géčko, céčko, tralala“.

Růžička: Mám pocit, že ty písničky jsou melancholické a romantické. Z toho pomyslného tunelu melancholie a posmutnělosti je ovšem zároveň vidět světlo na konci…

Burian: Pro nás je zajímavý proces napojování, dialogu nás dvou. Mikoláš má třeba kus nějakého songu a já k němu dodělám sloku nebo refrén, přičemž to do sebe nádherně zapadá. Mám z toho velice občerstvující pocit. Takový jsem nikdy předtím neměl.

V únoru jste dostali od Akademie populární hudby cenu Anděl pro objev roku. Jaký to pro vás je signál?

Růžička: Chápu to tak, že to, co děláme, není zbytečné. Považuju to za velký úspěch. Mám radost z toho, že dělám věc, které věřím a ona se setkala i s přijetím a pochopením.

Burian: Pro mě osobně to mělo trochu jinou váhu. Na scéně jsem už patnáct let, ale nebyl jsem zvyklý poutat pozornost širší veřejnosti. Ta cena pro mě znamenala jakési „ano“. Její přebírání pro mě bylo strašně emotivní. Přiznám se, že jsem se po získání nominace v kategorii Objev roku dost bál. Naučil jsem se hudební ceny vnímat tak, že mi nejsou souzené a jdou mimo mě.

Obával jsem se, že kdybychom Anděla nezískali, mohlo by to být pro mě těžší, když ta nominace po tolika letech přišla. V kapele si teď ze mě Mikoláš dělá legraci. Říká, že jsem patnáct let v branži a cenu jsem získal teprve teď, zatímco on je tu pár měsíců a má ji hned.

Lucie Bílá může být milá paní, ale její tvorba se mi nikdy nelíbila. Bez ohledu na to, že je to ikona české pop music, podle mě neumí zpívat Jiří Burian

Jak se vaše jemná muzika popasuje s českým šoubyznysem, do kterého vstoupila?

Burian: Myslím, že to zvládneme. Když si vezmeš Markétu Irglovou s Glenem Hansardem, to byl podobný princip. Jejich hudba je citlivá, jemná a ve světě se našly milióny lidí, kteří ji poslouchali. Jsme na šoubyznys naprosto připravení. O tom koneckonců svědčí třeba i to, že jsme při ceremoniálu cen Anděl vlezli na jedno pódium s Lucií Vondráčkovou nebo Lucií Bílou. Těžko nás ale lidé uvidí v nějaké televizní estrádě nebo v pořadu o vaření. Víme, co chceme, a s tím se šoubyznysem projít dá.

Růžička: Šoubyznys je strašně nafouklý pojem. Já to beru tak, že i lidé ze šoubyznysu mají běžné starosti. Jsou šťastní, nešťastní, zamilovaní, rozvedení, prostě se jim může stát cokoli. Proto z něho nemám strach. Je to velká výzva a možnost něco dokázat a někoho ovlivnit.

Vzpomněli jste Lucii Bílou. Jak ji vnímáte?

Burian: Lucie Bílá může být milá paní, ale její tvorba se mi nikdy nelíbila. Bez ohledu na to, že je to ikona české pop music, podle mě neumí zpívat. Její projev je strašně agresivní a pro mě nemá obsah. Aranže jejích písniček jsou béčkové, texty také, prostě pro mě je její tvorba nepřijatelná, a to se nebavím o tom, co znamená pro český divadelní svět skrze ty muzikálové vekslácké inscenace. To už je trochu smutné.

Proto jsem naši přítomnost na Andělech řešil i morálně. Připadali jsme si tam nejdřív trochu jako zjevení, ale bylo to nakonec velmi pozitivní.

Opravdu jsi to řešil morálně?

Burian: Kdyby tam místo Bílé, Vondráčkové nebo Jakuba Muhamada Aliho vystupovali třeba Ecstasy Of St. Theresa, Please The Trees, Lenka Dusilová nebo Tata Bojs, bylo by to bez problémů. To jsou zajímavé kapely a zajímaví umělci. Musím ale současně říct, že lidsky nemáme s nikým problém. Není nám jen blízká hudba, jakou jmenovaní dělají.