Článek
Shoshannaová popisuje, jak zjistila, že jí buddhistická sezení překvapivě pomáhají pochopit náboženství a že její "prožívání Boha je hlubší". Jakoby se židovství a buddhismus nějak tajemně doplňovaly (je však obecně známým faktem, že správně prováděná meditace pomáhá v jakékoliv činnosti, s Bohem to nesouvisí).
V židovském okolí se experimentující autorka zpočátku setkala s nevraživostí, ale jeden indický mistr jí řekl, že má dělat obě tradice naplno a nesnažit se to pochopit. Shoshannaová ho poslechla napůl - dělala oboje, ale snažila se to pochopit. Proto napsala svou Židovskou dharmu.
Přiznává v ní zklamání z některých amerických synagog, kde "cizí člověk často nebývá vítán" (což je proti židovským přikázáním), a ohromil jí přístup buddhistů, kdy může kdokoliv kdykoliv přijít, meditovat a zase odejít.
Toho, kdo odchází, nezdržuj
"Toho, kdo přichází, vítej. Toho, kdo odchází, nezdržuj," říkají buddhisté. Zní to jednoduše, ale přitom je to jedna z nejhlubších myšlenek, která platí pro soukromý i veřejný život.
Autorka se snaží ve svém příběhu/eseji ze všech sil naznačit, že židé mají k buddhismu velmi blízko. Pohybuje se tak ovšem na tenkém filozofickém ledě.
Poměrně dobře vystihla to společné - v židovství skutečně existuje něco jako meditace a zdůrazňuje se i přímo povinné zklidnění, nedělání. Také v buddhismu je nečinnost jedním ze základních pojmů, ale nejde samozřejmě o lhostejnost ke světu, naopak to ve výsledku vede k hlubšímu zájmu o lidi.
Značnou pozornost věnují oba systémy třeba slovům - Buddha např. nemá žádná pevná přikázání, ale nápadně často varuje před nebezpečím prázdného žvanění. Něco podobného mají i židovští rabíni, jde o micvu lešon ha-ra.
Oba systémy také prokazují moudrost v tom, že absolutně neslibují žádné zaručené, rychlé a efektní výsledky. Tím připravují lidi na skutečný život a odrazují hloupé povrchní zájemce, kteří si v bulváru přečtou, že Madonna studuje kabalu, a hned druhý den začnou otravovat nějakého rabína.
Židovští mudrci říkají ve shodě s buddhisty, že obtíže přicházejí a budou přicházet kvůli chybám z minulosti, ne proto, že to náhodně napadlo nějaké bohy. A že nikdy nemá cenu čekat odměnu. Přijímat utrpení je skvělým cvičením pro vlastní růst, zbavení se pýchy a získání velké psychické síly a vyrovnanosti.
To všechno umí Shoshannaová poutavě vyprávět a prokládat historkami ze svého dětství v židovském Brooklynu. Čte se hezky, ale máme jí věřit? Nepochybně existují fascinující souvislosti mezi některými příběhy z bible a indickými texty, ale stačí to? Stojí Bůh skutečně tak blízko Buddhovi? Můžete být buddhistou a věřit v Boha? Docela bláznivá myšlenka. Na druhou stranu dalajláma, který si rád povídá s rabíny, by nad tím asi jen mávl rukou, usmál by se a popřál Shoshannové hodně štěstí. Buddhismus má k židům nepochybně blíže než třeba ke katolíkům.