Ota Balage: I když je jiná nálada, neznamená to horší hudbu

Natrhl jsem si sval při tenise. To víte, už nejsem nejmladší.

No, já začal hrát tenis asi ve třiatřiceti letech a dostal jsem se až na registrovaného hráče. Hraju čtvrtou třídu. Není to na nejvyšší úrovni, ale hraju s chutí…

Je. Divadlo se mnou ukončilo spolupráci a stalo se tak velmi zvláštně. Umělecký šéf mi nejprve koncem listopadu loňského roku na schůzce v restauraci oznámil, že jsem dostal tzv. červenou kartu a že mám zákaz činnosti a vstupu do divadla do konce prosince omezený. Důvod neudal a písemně jsem nic neobdržel doteď. Na otázky, proč se tak stalo, jsem odpověď nedostal. Jen mi bylo řečeno, že mám ztrátu důvěry. Zatím se mi nikdo neozval a vypadá to, že jsem v Jesusovi a v divadle skončil úplně. Stalo se tak po šesti letech, kdy jsem fungoval jako šéfdirigent.

Jak už to bývá – za vším nejspíš stojí osobní a umělecké neshody s vedením divadla, ale to se jen domnívám. Nesouhlasil jsem s některými rozhodnutími a kroky, které vedení divadla dělalo. Považoval jsem je za chybné a neprofesionální. K ukončení spolupráce ale byly v médiích nesmyslně použity i mé osobní záležitosti. Což je s divadlem a mojí odbornou prací absolutně nesouvisející věc.

Ano, ale vzhledem k tomu, že vše řeší právníci, víc o tom nechci mluvit. Jsem z toho otrávený, protože si myslím, že jsem se o znovuuvedení muzikálu JCS na scénu celkem dost zasloužil a vložil i do jeho opětovného nastudování hodně práce. Muzikál dle mého dopadl velmi dobře.

Když byl někdy před patnácti lety Jesus plánován do divadla Spirála v Holešovicích, byl jsem osloven producentem a režisérem ke spolupráci. Měl jsem tehdy pozici šéfa orchestru. Nikdo si v té době neuměl představit, jak bude fungovat muzikál, kde budou účinkovat zpěváci a hudebníci, kteří se do té doby živili vlastními projekty. Ale vyšlo to. Byla to krásná doba. Téměř dvě stě lidí žilo společný život. Spolu jsme večer hráli, pak popili do ranních hodin, doma jsme se jen vyspali a večer zase šli do divadla. Kromě práce na divadelním zpracování jsem z Londýna od vlastníků autorských práv dostal i 12 licencí na koncertní provedení Jesus Christ Superstar. Produkoval jsem hudebně i nahrávky všech v Praze uvedených muzikálů A. L. Webbera.

BSP vzniklo v roce 1992 a považuji ho za jeden z mých nejlepších hudebních počinů a nápadů. Byla to fajn doba, natočili jsme dvě alba. Jedno anglicky a druhé česky. Po čase jsme se ale rozešli každý za svými projekty, abychom se občas k našemu hraní opět vraceli. Loni nám vyšlo DVD a Best of CD a dostali jsme za něj ocenění. Takže se na chvíli zase vracíme na pódium a budeme letos opět hrát. Podobně úspěšnou považuji i spolupráci s Bárou Basikovou. Vlastně jde o jedno období devadesátých let.

To je pravda, na chleba musí být. Budu se samozřejmě věnovat nadále hudbě. Budu psát písničky, produkovat, hrát s kapelou a možná i učit na pražské konzervatoři. Uvažuji i o vlastním muzikálu. Za poslední tři měsíce jsem složil hodně hudby. Ale je to ještě vše v začátcích. Plány v tomto směru však mám. Kromě toho jsem navázal spolupráci s velmi dobře zpívající Kamilou Nývltovou, skládám pro ni písničky, plánujeme album, něco by mělo být v češtině, něco v angličtině. Počítám, že to bude velké překvapení. S vydavatelstvím Sony music si domlouvám i autorskou desku „BALAGE feat…“, na ní bych pozval ke spolupráci zpěváky, o kterých si myslím, že umějí zpívat.

Například s Kamilou se dělá dobře. Tím ale nechci říct, že produkovat někoho, kdo není známý, je snadné. Cesta k tomu, než se písnička začne hrát v médiích a začne být známá, není až tak jednoduchá. A chce to mít jasný záměr, styl a určité finanční zázemí. U nás je hodně začínajících skupin, jsou v nich hudebníci, kteří umějí i výborně hrát, ale prosadit se je čím dal tím těžší. Většina z nich zůstane u objíždění malých klubů a dál se nedostanou. Nemají za sebou nikoho, kdo je ochoten jim věřit a vložit do nich peníze, než se chytí a stanou známými. A tak se často brzy rozpadnou.

Devadesátá léta bylo období, kdy se nastartovalo tržní hospodářství a vznikaly jiné možnosti a jiný systém i v šoubyznysu. Já jsem v té době napsal nejvíc písní a dělal nejvíc hudebních profesí, ale nemyslím si, že tím obdobím všechno hezké skončilo. Od roku 2000 dodnes jsem poznal práci v divadle, což pro mě byla taky krásná a motivující práce. Doufám, že se mi podaří udělat ještě něco velkého a úspěšného. I když dnes je doba mnohem složitější a je i jiná nálada, než tomu bylo v těch devadesátých letech. Politická atmosféra, finanční krize, neprodávají se hudební nosiče… Ale to neznamená, že by hudba a umění byly horší. Je hodně talentovaných umělců a já vím, že lidi potřebují k životu hudbu. Vidím to optimisticky.