„Chtěl bych pryč z Vídně, co nejdřív. Jak je to tady ošklivé. Všichni jsou závistiví a pokrytečtí… Chci být sám. Na Šumavu bych chtěl.“ Vyznání napsal na začátku roku 1910 devatenáctiletý Egon Schiele svému příteli Antonu Peschkovi. A v květnu se už mladý malíř, který opustil vídeňskou výtvarnou akademii, nastěhoval do Českého Krumlova, do bytu v Masné ulici číslo 133.

Egon Schiele

Egon Schiele

FOTO: archiv, Právo

Chtěl tu být natrvalo, s domovem však neztratil kontakt. Už tři dny po příjezdu do jižních Čech poslal do Vídně telegram svému strýci, který byl jeho poručníkem: „Jsem v nouzi, prosím o 40 korun.“ Adresát Leopold Czihaczek, vyšší úředník na rakouské železnici, byl pobouřen mladíkovou drzostí. Navíc Egon si trochu popletl adresu, takže pošťák kvůli rychlému doručení telegramu vytáhl milého Czihaczka po půlnoci z postele. Ten si pak stěžoval své švagrové Marii Schieleové: „Egon vede v poslední době zlotřilý život!“

Egonova parta

Z Vídně se Schielem dorazili do Českého Krumlova i Peschke a další kamarád Erwin Osen. A objevila se tu občas i Egonova pohledná sestra Gerti, která právě tady potkala Peschku, za něhož se později provdala. Parta budila v městečku pozdvižení.

Schiele i se svými kumpány se třeba podílel na sestrojení letadla – pilotem měl být právě Egon. K letu však naštěstí nedošlo, protože aeroplán se rozpadl už na zemi, během transportu na Křížovou horu. To vše společně s malováním v ulicích města ohromovalo českokrumlovskou mládež.

Nejvíce Schiele přitahoval pozornost studenta gymnázia Williho Lidla, který tak kvůli četným rozptýlením školu nedokončil. První Schieleho pobyt v jižních Čechách skončil za pár měsíců. Zimu 1910 už trávil zase v Rakousku. Ale v mysli mu zůstával Krumlov jako vysněné místo, které dokáže nastartovat jeho tvůrčí inspiraci – díky malebným uličkám, gotickým a renesančním památkám i pohledným děvčatům, které nebylo třeba moc přemlouvat…

Rudý umělec

Do Českého Krumlova přijel Egon Schiele znovu v dubnu 1911. Tentokrát za ním dorazila z Vídně jeho sedmnáctiletá modelka, rusovlasá Wally Neuzilová (její otec byl Čech a psal se Neužil). S umělci už měla svoje zkušenosti – pózovala Gustavu Klimtovi, který ve Vídni nenechal na pokoji žádnou pěknou sukni. Schiele si nemusel hledat bydlení. Věrný Willi Lidl pro něj už od března hledal vhodný ateliér. Na levém vltavském břehu mu nakonec sehnal zahradní domek, patřící obchodníku s textilem Maxu Tschunkovi.

Tschunko měl sám umělecké ambice a k mladíkovi se zachoval velkoryse. Za pronájem zahradního domku nechtěl od Egona vůbec nic, což bylo vysvobození. Z Rakouska utekl malíř s dluhy a své bývalé bytné nechal jako odškodnění kresby a obrazy.

„Tentokrát s Vídní definitivně skoncuji,“ psal Schiele nadšeně přátelům. Obrazů s motivy Krumlova si docela cenil, maloval je na dřevěné desky, aby se daly do Rakouska lépe posílat, a za každý požadoval nejméně 100 korun. Peněz však bylo stále málo. V Krumlově od něj nikdo nekupoval, takže dnes máme v českých sbírkách jen minimálně jeho prací.

Na jaře se mu v jižních Čechách zdálo všechno úžasné a rozkvetlé, 31. července však napsal svému příteli Arturu Roesslerovi: „Lidé nás tu prostě bojkotují, protože jsme rudí.“ Rudý nebyla politická nálepka. Schiele byl prostě jiný, svobodomyslný, nekonvenční, provokující maloměšťáky svým uměním, oblékáním i chováním. Nechodil ani do kostela a s Wally Neuzilovou žil na volné noze, aniž byli sezdáni.

Vyhnání z ráje

Nakonec musel Schiele z Českého Krumlova velmi rychle odjet. Skutečné důvody byly zatím zahaleny tajemstvím. Mluvilo se o politickém radikalismu, ale nebyla to pravda. Vše rozšifroval až Franz E. Wischin. Důvod byl vlastně banální.

Za vše mohly akty, oblíbené téma Egonova malování. Přemluvil velmi mladou krumlovskou dívku, aby mu byla na chvíli modelem. Pohledná Liesl Woitschová si kompletně nahá stoupla před růžový keř u zahradního domku a Egon ji maloval. Bylo jen jediné místečko, odkud se to všechno dalo zvnějšku pozorovat, a právě tam se náhodně ocitla mladičká Paula Pollaková ze sousedství a byla šokovaná tím, co tu provádí její kamarádka.

Senzaci si Pollaková nenechala pro sebe, takže se záhy rozpoutal obrovský skandál. Max Tschunko přestal mladíka obhajovat. Schiele musel okamžitě opustit zahradní domek. A nebylo kam se přestěhovat. Nikdo tohoto „prznitele“ morálky nechtěl na byt. Nebyl tedy vyhnán krumlovskými občany, jak se kdysi tvrdilo, nedostal tu ani žádné úřední napomenutí či důtku nebo oficiální zákaz pobytu. Jen prostě pochopil, že tu v danou chvíli není vítán. Takže musel zpět do Rakouska.

Pozdní návraty

Prokletí z Krumlova však pokračovalo i tam. Dostal se k soudu za nemravnost. Ve svém ateliéru v St. Pöltenu si vystavil akty krumlovských dívek a úředníci ho obvinili, že děti by se mohly mravně zkazit, kdyby se náhodou podívaly oknem do jeho ateliéru. Soudce měl možnost dát mu až osm měsíců, ale choval se shovívavě, spokojil se jen krátkou vazbou, kterou si Schiele ve vězení odseděl.

Do Českého Krumlova se Egon zkoušel opakovaně vracet. Mrtvé město, jak perlu jižních Čech romanticky nazýval, znovu navštívil na jaře 1913 a na podzim 1914. Šlo ale jen o krátké pobyty, kdy bydlel v hotelu Zlatý anděl. Pak vše zhatila válka. I když ne úplně. Naposledy panorama Krumlova Schiele viděl v roce 1917 – v září během krátké vojenské dovolené, kdy v jižních Čechách byl se svojí manželkou Edith Harmsovou.

Rok poté v říjnu 1918 Egon Schiele zemřel i s právě těhotnou ženou Edith. Oba podlehli ve Vídni epidemii španělské chřipky.