Na jejím počátku stál nápad šéfkurátora Galerie hlavního města Prahy Karla Srpa oslovit mladého historika umění, který by se svýma očima, nezatíženýma nejrůznějšími vazbami i zásluhami z minulosti, podíval na české umění začátku nového století, na tvorbu v rozmezí od čerstvých absolventů výtvarných škol až po žijící klasiky.

Petr Vaňous, který Srpovu výzvu přijal, vybral určitý segment současné produkce. Jeho výběr byl dán zájmem o tvorbu, která řeší „čistě“ výtvarné problémy, jako je vztah barvy k ploše a prostoru, rytmus opakování tvarů, optické iluze i geometrické kalkulace, hudební skladba tónů, abstraktní symboly a znaky.

Obrazy a sochy bez příběhu

Záměrně tu není žádný obraz nebo socha, které by vypravovaly příběh, takže zájemce o ikonografii tu přijde zkrátka. Ale naštěstí Fundamenty a sedimenty nejsou ani v Česku tak oblíbenou konceptuální hrou výtvarných teoretiků-filozofů.

Na Petru Vaňousovi je patrné uměleckohistorické školení čili hluboké poznání výtvarné minulosti, které by mělo být základem pro každého kurátora současného umění, což pohříchu často není. Vaňousovi to dalo větší rozhled v hledání souvislostí.

A nutno mu přiznat ještě jeden velký klad: cit pro tvořivé nápady. Jeho bilance v Městské knihovně není nuda. Každá místnost diváka něčím nově překvapí a nějak jinak zaujme, zejména nečekanými vzájemnými vztahy mezi výtvarníky tří generací. Napomohlo tomu i architektonické řešení Tomáše Svobody.

Navíc je zajímavé sledovat různé šikovně vybrané tematické sekce výstavy, jako je třeba „odfiltrovaný výraz“, „ostré přechody i pozvolné šerosvitné přechody“, „vizuální hříčky a mystifikace“, „mizení a odhmotňování objektu“. To vše diváka pobízí k aktivnímu hledání a objevování těchto nápadů v samotných obrazech a objektech.

Název výstavy Fundamenty a sedimenty provokuje. Divák si však nemusí lámat hlavu nad tím, kdo z umělců je pevným podložím a kdo jen naplaveninou. Název byl myšlen jinak.

Kruh, čtverec, obdélník, linie, osa, krychle

Petr Vaňous o tom říká: „Důraz je kladen na oproštěnost a reduktivnost formy a na základní obrazové a prostorové formy – kruh, čtverec, obdélník, linii, osu, krychli, kvádr, kouli, linie, horizont apod. V každém takovémto fundamentu je odhalován obsahový sediment, něco, co zde uvízlo a co má svou platnost pro sdělování nějaké situace, prostorové, obsahové, vztahové či významové.“

Jediným výrazně odlišným dílem na výstavě je film Vzpoura hraček z roku 1946. Hermína Týrlová vytvořila loutkovou „grotesku“ z období protektorátu. Výrobce dřevěných hraček udělal karikaturu Hitlera, což zahlédne gestapák, a chce ho zatknout, ale oživlé hračky vetřelce zesměšní a vyženou.

Zařazení filmu na výstavu vysvětluje Petr Vaňous jako „obsahový“ kontrast k celému projektu „čistých výtvarných forem“, ale zároveň i jako pohled do dílny umělce, kde něco vzniká, protože oživlá fantazie je hlavním motivem Hermíny Týrlové.

Jsou výstavy, kde pohled kurátora vítězí nad divákem; návštěvník výstavy si připadá jako myšlenkový trpaslík, který ve své malosti nechápe záměry výtvarného teoretika – intelektuálního obra. Tady se nikdo necítí jako vetřelec vstupující do uzavřeného a takřka nepochopitelného světa.

Petr Vaňous navíc nevnucuje nikomu svůj názor, ale postavil svůj projekt tak, že vede s divákem po celou dobu souhlasný nebo i polemický dialog. Co víc si člověk od výstavy současného umění může přát?