Před Hurts jste oba působili v kapele Bureau, kterou jste později přejmenovali na Daggers. Nebyli jste ale příliš úspěšní. Co nyní děláte jinak, že to tak dobře funguje?

Adam Anderson (klávesy): V minulé kapele jsme se učili, jak se dělá hudba. Také jsme při tom udělali spoustu chyb. Sice se nám někdy i dařilo, ale nepřišli jsme tomu tehdy úplně na kloub. S Hurts se nám podařilo nalézt ten pravý zvuk a sebevědomí. Také nám pomohlo, že jsme přestali spoléhat na jiné lidi a vrátili se k tomu, že spolupracujeme pouze ve dvojici.

Theo Hutchcraft (zpěv): Poprvé děláme muziku pro sebe. Je velmi pravdivá a upřímná. A také jí hluboce věříme, což je proti minulým kapelám velký rozdíl.

Vaše debutové album se jmenuje Happiness, což znamená štěstí. Přináší vám úspěch, který jste za poslední dva roky získali, opravdové štěstí?

Hutchcraft: O tomhle jsme snili a nyní jsme v situaci, kdy si uvědomujeme, že se náš sen právě odehrává. Je to skvělý pocit. Ale je to legrace... Zrovna předevčírem jsme o tom hodně mluvili. Myslíte si, že když se vám plní sny, budete navždy šťastní. Ale tak to není. Pořád máte dobré i špatné dny. Momenty štěstí, které zažíváme, jsou přesto úžasné.

Anderson: Když přijdete domů, uvědomíte si, že život je stále stejný. Někdy jsou to i trochu depresivní chvíle, když třeba perete nebo si mažete ke svačině chleba. To vás vrátí na zem.

Přes název alba jsou vaše písně poměrně melancholické až smutné. Považujete některou z nich za vyloženě optimistickou?

Hutchcraft: Já myslím, že taková je většina. Může to znít trochu divně, ale my jsme nikdy nechtěli psát písně, které by byly skrz naskrz smutné. Vždy je tu naděje. Obzvlášť píseň Wonderful Life je plná naděje. Pak je tam třeba skladba Sunday, která zní velmi pozitivně, ale vlastně je naprosto smutná.

Jak přišly ke svým jménům dívčí postavy v písních na albu?

Hutchcraft: Susie z písničky Wonderful Life je typické britské jméno. Zdálo se nám dobré, aby tahle dívka měla tradiční jméno. A pak je tu Evelyn ze stejnojmenné písně. Tak se jmenovala sestřička, která se o mě starala, když jsem byl v nemocnici. To jméno je tak nádherné, že je možná překvapující, že právě ona a ne Susie je pojmenovaná po opravdové ženě.

Nedávno jste získali cenu NME pro nejlepší britskou kapelu. Myslíte, že by si to některá z mladých kapel zasloužila stejně jako vy?

Anderson: Máme rádi The Drums a shodneme se na tom, že by si to zasloužili. Pamatuji si, že když na ceremoniálu řekli naše jméno, divili jsme se, protože jsme to přáli jim. Jsou trochu jako The Smiths – jejich písničky znějí vesele, ale ve skutečnosti jsou smutné.

Pracujete už na novém albu?

Anderson: Ne, bohužel jsme stále na turné. Doufáme, že na konci roku budeme mít čas začít psát nové písně... Než zapomeneme, jak se to dělá.

Hutchcraft: Přál bych si, abychom se naučili skládat i na turné. Zatím to ale neumíme.

Anderson: Na to potřebujeme mít nějakou malou a tmavou místnost, ve které bychom se mohli soustředit. Píšeme totiž dost pomalu. Na první album jsme napsali asi jen šestnáct písniček a z nich jsme pak vybrali jedenáct.

Písničku Devotion jste nazpívali s Kylie Minogue. Povzbudila vás spolupráce s ní k tomu, abyste přemýšleli o nějaké další?

Hutchcraft: Určitě bychom rádi oslovili zase ji. Chtěli bychom ji totiž mít na každé desce, byla to naše vysněná spolupráce.

Anderson: Hudební spolupráce jsou vždycky dobré. Rádi bychom dělali třeba s Patrickem Wolfem.