Jaké je to převzít od Akademie literatury české Cenu Ladislava Fukse za celoživotní přínos české literatuře? Ale neříkejte mi, že nemáte na obrazovce počítače či v hlavě už něco nového.

Možná je v tom noblesní pokyn, abych už dal pokoj. Ale já jsem líný přestat…

Posledně jsme mluvili o tom, že jste byl za starého režimu vydáván za bořitele mýtů, nyní jste na špici těch, kdo se zastávají nesporných hodnot českých dějin. Co za ony „nesporné“ hodnoty považujete?

Odpověď by vydala na folianty – nepochybuji, že na tom už pracuje řada solidních historiků i prognostiků. Za sebe jen stručně: hodnotovou spojnici mi tvoří dílo Husa, Komenského, Havlíčka, Masaryka… Spor o smysl a závaznost dějin probíhá bez konce jako naše hamletovské specifikum – Masaryk ho pojmenoval jako svár světonázorů i mentalit.

Nezapomenu na vaše slova k jubileu Jana Žižky: „Náruživý kališník odešel z boje, neporažen, se stejným majetkem, s jakým do něj šel – ničím se neobohatil.“ Mám pocit, že tato myšlenka není jen oním gogolovským zrcadlem, ale dnes má přímo sílu ekrazitu.

Je příznačné, jak se u těch, kdož se vydávají za služebníky obce světské či boží, zamlčuje jejich vztah k bohatství, přesněji ke zbohatnutí. Příklad za mnoho ostatních: náš přeborník na teologickou krasomluvu se dojímá omíláním prozření a pravověrnosti jistého Zachea – ovšem zamlčí, jak si ten celník nahrabal majetek a že mu Ježíš přikázal to rozdat…

Vaše pojetí „katedrály“, tedy chrámu sv. Václava, Vojtěcha a Víta spojujícího po staletí národ víc než měnící se správci víry, se po desítkách urážek na vaši adresu nakonec stalo realitou, i když se za jeho návštěvu stejně platí. Vrátíte-li se do chvil, když jste se do polemiky o její smysl pouštěl, učinil byste něco jinak?

Teď znovu vyšla moje knížka o katedrále sv. Víta, trval jsem na vydání v původní verzi z roku 1994, kdy už jsem navrhoval řešení, k němuž se po sedmnácti letech dospělo. Šlo o spor, ke kterému při troše vzdělanosti a tolerance nemuselo a nemělo dojít! Katedrála od počátku spojovala církevní a státní komponentu – určovací žalobou o výhradní vlastnictví a vyhrocením kauzy v „buď, anebo“ byla promarněna historická šance ke srozumění. Bůh nestačil krotit své fanatiky – lhali a byli zlí.

Patřil jste k těm, kdo se zasloužili o to, že na Matyášovu bránu Pražského hradu hledí T. G. Masaryk, což myslím rovněž jako symbol. Na co by byl asi dnes hrdý, nebo naopak, co tomuto muži dlužíme?

Spor o to, zda pomník TGM může, či nemůže stát na Hradě, byl rovněž projevem rozdílného hodnocení našich dějinných událostí a jejich tvůrců. Masarykovo přání „Budu se na vás dívat, jak to vedete,“ se podařilo prosadit. Aspoň symbolicky.

Tak ještě jednou, na co se můžeme ještě z vašeho pera těšit?

Psal jsem si po desítky let deníkové záznamy. Narodili jsme se blbě, ale nebyla to nuda. Svědectvím, jež má osobní autentičnost a snad i obecnější přesah, bych rád doplnil obraz zdejšího osudu.