Na myšlenku „přemístit“ Hamleta z Dánska na vzdálený ostrov přišla Collinsonová poté, co narazila na středověkou irskou pověst Togail Bruidne Da Derga (Zničení domu Da Dergů). Pověst, která vznikla v 8. či 9. století, vypráví o tom, jak byl „nespravedlivý král zabit v podivné síni, plné zvláštních a záhadných postav“. Jednou z nich je i jakýsi Admlithi.

„Jakmile jsem to jméno uviděla, pomyslela jsem na Hamleta,“ přiznala britská badatelka. Z irského slova lze pojmenování tragického prince jazykově odvodit: protože -d- v dávném jménu bylo neznělé, vyslovovalo se celé slovo jako „amliti“. Podle badatelky není naopak možné odvodit jeho jméno z kteréhokoli severského jazyka. Navíc Admlithi byl z Irska, tj. z Eire – i tady lze hledat spojitost mezi ním a Hamletem z Elsinoru, což je jinak jméno dánského Helsingøru.

Dlouho se bála jít s názorem na veřejnost 

Collinsonová se však dlouho neodvažovala vyjít s těmito názory na veřejnost. „Přesvědčila jsem sama sebe, že možnou spojitost nelze prokázat vědeckým způsobem. Trvalo mi několik let a vyžádalo si to spoustu povzbuzování od kolegů, než jsem celou věc přiměřeně ověřila,“ řekla. Až nyní zveřejnil její esej o irských kořenech Hamleta časopis Review of English Studies.

Putování legendy

Dosud se soudilo, že Shakespeare se inspiroval dílem Saxa Grammatika, jakéhosi dánského Kosmy, který ve své kronice Gesta Danorum (Činy Dánů) vypráví legendu o Amlethovi. Anglický dramatik nepoužíval přímo dílo dánského kronikáře, nýbrž převyprávění jeho příběhu, které v 16. století sepsal plodný francouzský autor François de Belleforest.

Vědci, kteří se snažili při hledání Hamletova literárního „původu“ proniknout ještě hlouběji do minulosti, končili u domněnky, že sám Saxo Grammaticus se mohl inspirovat verši islandského básníka s poetickým jménem Sněžný medvěd, který píše o jakémsi Amlothim. Collinsonová ale na základě zkoumání středověkých textů ukázala, že jméno Hamlet se vyvinulo zkomolením irského jména Admlithi poté, co bylo přeneseno do Skandinávie.

Britská badatelka věří, že irské jméno přenesl do Skandinávie až Saxo Grammaticus ve druhé polovině 12. století. „Studoval v zahraničí, pravděpodobně v severní Francii. Nějak se mu dostaly do rukou keltské nebo částečně keltské materiály s poznatky o příbězích, které se výslovně týkaly Irska,“ uvedla.

Ještě svůdnější je však představa, že Hamleta přinesl už Sněžný medvěd, který psal svá díla v 10. či 11. století.

Tehdy byla celá oblast mezi Islandem, Irskem, severní Francií a Skandinávií spojitou kulturní oblastí: svými obchodními cestami i loupežnými výpravami je provázali bojovníci-kupci, známí pod souhrnným jménem Vikingové. Díky jejich expanzi dokonce dánští králové na čtvrt století ovládli celou Anglii.

Hamlet - drtivá síla moře 

Aktivita Vikingů však během 11. století upadala a ve 12. století už prakticky skončila, i když obchodní a kulturní styky mezi různými částmi Evropy nikdy úplně neustaly.

Pozoruhodný je i smysl jména Hamlet. Islandské verše a dánská kronika uvádějí Amlothiho či Amletha do souvislosti s drtivou silou moře.

„Můžeme však jít dále a spojit je s gaelským jménem Admlithi, jež souvisí s gaelským slovem pro drcení či mletí,“ upozorňuje britská badatelka. Keltská gaelština byla jazykem Irska a také Skotska, než ji vytlačila angličtina. Collinsonová dokonce tvrdí, že námořníci používali slovo admlithi či jeho obdoby k označení záludností moře.

„Myslím, že dříve sloužilo pověrčivým mořeplavcům coby připomínka nebezpečných jevů, jako je mořský vír,“ soudí badatelka. Ničivý vír však mohl označovat i určité povahy. „Nejvíc mě vzrušuje představa, že nějaká podoba jména Hamlet mohla dříve označovat lidi ,šílené jako moře' či ohrožené ,mořem trápení',“ uvedla Collinsová. Dodala, že „Hamlet se tak už svým jménem stává ztělesněným vírem“ šílenství, jenž sám ve hře předstírá, aby se mohl pomstít.