Článek
Kořeny Stiborovy volné fotografické tvorby sahají do konce padesátých let, kdy vznikly jednotlivé snímky ovlivněné poetikou civilismu. Autor se tehdy zaměřil na nalezená exteriérová témata.
„Připadal jsem si jako lovec číhající s fotoaparátem na krku, zda náhoda něco přinese a já budu moci v pravý okamžik zmáčknout spoušť. Brzy jsem však pochopil, že nejsem typem reportážního fotografa. Chtěl jsem vyjádřit něco víc,“ svěřil se mi před třemi lety autor.
Ke zlomu v jeho tvorbě došlo zhruba v polovině 60. let. „Přestal expandovat do volného přírodního nebo městského prostoru a až na výjimky se stáhl do ateliéru, kde při umělém osvětlení pořizoval výhradně portréty a akty,“ uvedla kurátorka Muzea umění v Olomouci Štěpánka Bieleszová.
15 fotografií pro Henryho Millera
Již rané Stiborovy portréty a akty si přitom podle ní získaly diváky svou kompoziční a formální dokonalostí. „Ženské tělo jsem vždy vnímal jako ideální objekt pro hru s liniemi, plochou, a zejména pak světlem a stínem, i když černobílý obličej působí možná trochu chladně,“ poznamenal autor s tím, že ženy vždy ctil a i ve fotografiích se snažil, aby byly plné důstojnosti.
Vrcholem jeho tvorby se stal cyklus 15 fotografií pro Henryho Millera, zamýšlený pod dojmem četby provokativního autora jako volná ilustrace románu Obratník Raka. Cyklus ze tmy se vynořujících torz ženských těl s naturalistickými detaily pokožky a ochlupení vzbudil ohlas ihned po svém zveřejnění.
„Snažil jsem se zobrazit nikoli porcelánovou panenku, ale důstojnou ženu, která se obnažuje, předvádí a následně klesá znavena,“ podotkl ke svému slavnému cyklu Stibor. Jeho ženské portréty a akty jsou uloženy ve významných galeriích a muzeích, například v Římě, Antverpách, Kolíně n. Rýnem, Chicagu, Bostonu či pražské Národní galerii.
Souběžně s ateliérovou tvorbou se Stibor celoživotně věnoval i dokumentaci kamenných přírodních, prehistorických, sochařských a architektonických památek v cyklu Kámen. Věnoval se starověkým kulturám (Egypt, Sýrie, Libanon), antice (Řecko, Řím), ale i umění pozdějších věků. O intenzitě jeho umělecké tvorby svědčí více než čtyři stovky fotografických výstav po celém světě.
Stibor se v Olomouci zasloužil o vznik základní výtvarné školy. Byl jejím prvním ředitelem a nynější základní umělecká škola nese jeho jméno. Jako pedagog působil autor i na gymnáziu, na Institutu tvůrčí fotografie v Opavě či na Univerzitě Palackého, kde sám vystudoval výtvarnou výchovu a dějiny umění. Poslední rozloučení s ním se uskuteční 14. března ve 14 hodin v obřadní síni olomouckého krematoria.