Tipy Zdeňka Daňka

Čtu: Skoro nečtu, ale v poslední době jsem se dostal ke knížce teoretických úvah Milana Knížáka. Je to pěkně napsané.

Poslouchám: Pravidelně si pouštím skladby Bobby McFerrina a Erika Truffaze.

Viděl jsem: V televizi v rámci filmového klubu dávali film Buffalo 66 - zajímavě natočeno. Z výstav mám v živé paměti Bienále v Benátkách. Prý nebylo nejlepší, ale já jsem si tam objevil pár zajímavých jmen.

Internet: Používám k hledání informací a fotografií. (kč)

Fritz Weiss: Navzdory osudu

Nejen jazzovým fanouškům je určeno CD, které vydal nezvyklý vydavatel - Židovské muzeum. Ve spolupráci se sběratelem Gabrielem Goesselem nabízí 26 skladeb v podání swingové kapely Emila Ludvíka z let 1940-41. Tehdy již vynikající muzikant Fritz Weiss, kamarády zvaný Fricek, trumpetista a aranžér swingových skladeb, nemohl jako Žid veřejně vystupovat. Psal proto aranžmá pro další kapely - hlavně pro K. Vlacha a E. Ludvíka. Pod jiným jménem mohl i nahrávat a tak se až do jeho odchodu do Terezína v prosinci 1941 zachovalo mnoho skladeb na deskách značky Esta. Ty s orchestrem Emila Ludvíka nyní záslužně Goessel sebral a i při horší technické kvalitě některých čísel vydal, aby tak vzdal poctu skvělému muzikantovi, který ve věku 25 let zahynul v Osvětimi. Mimořádné album má i skvělý booklet se vzpomínkami Lubomíra Dorůžky a Emila Ludvíka.

Židovské muzeum, 77:11

Petr Weigl: Fascinace hudbou a filmem

V režii Martina Dostála vznikl další pozoruhodný televizní hudební portrét z dílny České televize. Je věnovaný osobnosti režiséra, choreografa a dlouholetého dramaturga baletu Národního divadla Petra Weigla. Weigl má ve svých 64 letech za sebou špičkové tvůrčí činy především na poli televizních hudebních filmů, kterými se zařadil mezi přední světové tvůrce v tomto žánru (vedle Itala Zeffirelliho a Francouze Ponella). Režisér dal prostor i jeho přátelům (Libor Pešek) a spolupracovníkům kupř. herečce Magdě Vašáryové. V dokumentu se objevují i ukázky z některých Weiglových snímků, které v průběhu 35 let natočil doma i v zahraničí a získal s nimi i mnoho mezinárodních ocenění.

ČT 2, 2.1. ,20 hod

Iva Pekárková: Najdža - hvězdy v srdci

V cestopisech nemá Pekárková u nás dneska konkurenci. Ona když někam jede, jede celá, nemění se v cestovatele - a když o tom pak píše, nepíše cestopis, ale záznam o životě, podobně třeba jako Kahuda píše o sobě v Česku. Do Nigérie jela se svým manželem Kennethem Osiemem Odozim a tu zemi proslulou korupcí a nápaditými zlodějnami poznala především prostřednictvím Odoziho veliké rodiny. Poznala ji důkladně, a protože kromě daru slova má i dar velikánské empatie, napsala o Nigérii znamenitou knížku, která voní Afrikou, černou kůží a palmovým vínem.

Nakladatelství Lidové noviny

Chuck Palahniuk: Zalknutí

Za časů Vonneguta v Americe platila stará dobrá groteskní pravidla a obavy z nadvlády strojů. To Amerika Chucka Palahniuka je už kulturou čipu, předstírání a stále kultivovanějších a bizarnějších závislostí, jimž je praktické se oddat, protože je tak těžké celý život umírat. Autorův další vyšinutý antihrdina se ve dne živí jako figurka ze skansenu amerických dějin z předelektrických časů Otců poutníků a večer chodí umírat do nóbl restaurací, kde se teatrálně dusí steakem a pak žebrá u vyděšených spolustolovníků všimné. To vše proto, aby přilepšil duševně choré matce, ukryté před spravedlností do ústavu sv. Antoníčka. Palahniuk se vysmívá úpadkové kultuře osamělých žen, které nás vychovávají, protože nikdo jiný není po ruce, politicky korektní novořeči, proniknuvší dokonce už i do blázince, a ztrátě rozlišovací schopnosti mezi virtuálnem a realitou. Za zbraň si zvolil revolverovou větní zkráceninu a postupně odpalovaný několikasložkový vtip.

Přeložil Richard Podaný. Odeon

Jens Bjorneboe: Dějiny bestiality. Okamžik svobody

Autor (1920-1976) patřící k nejvýznamnějším norským spisovatelům vystudoval malířství, učil, cestoval a psal. V románě Okamžik svobody (1966), který je první částí trilogie, se snaží vypořádat (stejně jako ve svých dalších dílech) se zlem v člověku a ve společnosti, s vinou a nevinou, s poválečným "vyrovnáním". Píše provokativně, nekompromisně a skvěle: A čím by byla bývala Germánie bez svého velkého narkomana, syfilitika a paralytika? Koncentrační tábory nevycházejí z Nietzscheho, nýbrž z Wagnera - a Nietzsche věděl, co přijde. Vytušil to mezi bordelem a blázincem, na cestě, kde bylo vydumáno tolik dobrých myšlenek. Čím by vůbec Germánie byla bez syfilitidy. Heine, Hugo Wolf... A Evropa vůbec: Maupassant, Baudelaire... Co by u všech všudy bylo z naší milované, páchnoucí, krásné Evropy bez našich narkomanů, pijanů, homosexuálů, tuberáků, duševně nemocných, syfilitků, nykturiků, kriminálníků a epileptiků? Celou naši kulturu stvořili zločinci, šílenci a pacienti. Neexistuje normální člověk, který by udělal něco užitečného nebo trvalého: Normální lidé stavěli otrocké tábory v Germánii a v Rusku. Vím, o čem mluvím. Hledat v tomhle lemurském chaosu smysl, to je jako hledat jehlu v kupce sena.

Přeložila Veronika Dudková. Academia