Japonští grafici zobrazovali přírodu, moře, život měst, divadelní herce, samuraje – a také erotické scény, kterými o několik století předběhli i ty nejodvážnější výstřelky evropské dekadence.

Vyobrazením na barevných grafikách, kterými se bavila měšťanská společnost rozvíjejícího se Japonska, se říkalo ukijoe, což lze volně přeložit jako obrázky prchavého světa. Pojem vznikl už v 17. století, kdy jeden z básníků napsal:

„Žít jen pro daný okamžik, veškerou pozornost věnovat krásám měsíce, sněhu, třešňových květů a listů javoru; zpívat písně, pít víno, zkrátka se jen nechat vesele nést; nedělat si starost s bídou tohoto světa, zahánět všechny chmury, chovat se jako láhev z dýně unášená proudem řeky: a právě tomu se říká prchavý svět.“

Tak si představovali japonští obyvatelé měst smysl umění v době, kdy evropskou kulturu plně ovládlo zbožné baroko!

Zisky investované do rozkoše

V šťastném období Edo, jak nazývají Japonci ve své historii epochu rozkvětu v letech 1603–1867, se neválčilo a řada obyvatel měst rychle zbohatla. Nicméně společnost byla rozdělená do kast: nejvýše na společenském žebříčku stála císařská rodina a vojenská aristokracie, pod nimi rolníci pěstující rýži, ještě níže řemeslníci a mezi nejspodnější vrstvy se počítali obchodníci, kteří nic nevyráběli, ale jen prodávali…

V době prosperity však mnozí prodejci nashromáždili značné finanční prostředky, ale společenské konvence jim neumožňovaly, aby svoje bohatství mohli dávat na obdiv, v opačném případě jim hrozila konfiskace majetku a smrt. Nemohli si tedy pořizovat honosné stavby a často se obávali obklopovat se i luxusní módou a řemeslnými výrobky, aby nevyvolali dojem rozmařilého života. Takže přebytečné peníze, kterých bylo stále více, rozhazovali při všem, co souviselo s jejich vlastním povyražením a požitkářstvím. A sex byl toho pochopitelně součástí.

Ve velkých japonských městech, jako bylo Edo (dnes nazývané Tokio), Kjóto či Ósaka, vznikaly na počátku 17. století zábavní čtvrti, které by mohly směle konkurovat pařížskému Montmartru kolem roku 1900. Fungovaly po celá staletí a konec jim přivodil až v roce 1958 oficiální zákaz prostituce. V nich žily nejen běžné kurtizány, ale i tzv. gejši, společnice a umělkyně, hráčky na citeru nebo tanečnice, které se prodeji sexu nevěnovaly, ale naopak se díky své kráse, svým znalostem na poli zábavy i uměleckému nadání stávaly velkými hvězdami, srovnatelnými se slávou bojovníků-samurajů nebo herců divadla kabuki, jejichž popularita by se dala srovnat s kultem hvězd Hollywoodu.

Zábava v zorném poli umělců

Zábavní čtvrti vyvolávaly pozornost i městských umělců, kteří se ve své práci inspirovali vším, co s rozptýlením bylo přímo spojené, herci divadel, zápasníky a samozřejmě i gejšami a prostitutkami. Právě kurtizány zobrazovali v odvážných erotických kompozicích, pro které si Japonci vymysleli půvabný název šunga, což znamená jarní obrázky. Jaro bylo v Japonsku vždy spojováno se sexuální aktivitou, ostatně podobně jako u našeho Karla Hynka Máchy.

Jarní obrázky sloužily k pobavení, povzbuzení mužské fantazie, novomanželům se prý dávaly pod polštář jako „návod k použití“, občas posloužily i jako ilustrace v knihách, zejména když šlo o jistou formu sarkasmu reagujícího na lyrické příběhy o nešťastné lásce.

Muži je často sbírali, tak jako si dnes nakupují erotická pornovidea, jen s tím rozdílem, že tady šlo vždy o umění. Ono umění se netýkalo jen erotiky, i když ta byla nejvíce očekávána. Nejvýše postavené společnice totiž nemusely obsloužit každého, ale jenom toho, koho samy chtěly. Umění souviselo s chováním, vystupováním, vzdělaností, ušlechtilostí a také krásou.

Pro erotické scény neexistovaly v Japonsku modelky. Výtvarníci většinou malovali popaměti a byl v tom i kus jejich velké fantazie. Zejména mužský orgán zvětšili občas tak, že by to muselo překvapit i ty s nejbujnější fantazií. Většina erotických obrázků byla distribuována formou grafického listu zpracovaného technikou dřevořezu. Přípravě jednoho listu se přitom věnovalo více lidí, autor jako výtvarník připravil skicu a kresbu, kterou specializovaná grafická dílna rozpracovala a převedla na desku z třešňového dřeva, někdo jiný pak listy vyřezal, další vytiskl a vše financoval nakladatel.

Půvabné jako gejši

Dívky na erotických grafikách jsou vždy dokonale upraveny, tak jak vypadaly nejkrásnější gejši. Obličej a šíji si líčily na bílo, obočí a oči si zvýraznily černou linkou, na rty nanesly výraznou červeň. Vlasy měly složitě zapletené a často zpevněné pomocí vosku. Vášeň se projevovala pohyby těla, nikoli divoce rozpuštěnou hřívou.

Kurtizány mají občas slastné výrazy zavřených očí, jindy se zase docela nudí, téměř s očekáváním, kdy už bude tomu všemu konec. Škála je dosti značná, doplňuje ji výměna pohledů a doteky rukou, Někde je víc poetiky, jinde vítězí živelnost. Prsa japonské grafiky téměř nezajímala, ale pokud je dáma úplně svlečená, pak je má velmi pěkná, jaká bychom jako Evropané u mladé Japonky nikdy nečekali.

Málokdy je však dvojice úplně nahá, ale to, co je na sexu nejdůležitější, je divákovi předloženo s maximální otevřeností a detailem. Když je něco zakryto, působí to zajímavěji, věděli už staří Japonci, navíc barevné kimono se dalo zajímavě výtvarně použít.

Čtyři roční polohy

Za jakéhosi Toulouse-Lautreka Japonska můžeme považovat umělce jménem Kitagawa Utamaro, který žil v letech 1753–1806. Svoje modelky dokázal zobrazit při vší jednoduchosti v nejrůznějších náladách a také dokonale vystihl různé typy kurtizán. Ženy znal dobře, ostatně byl dvakrát ženatý a mnohokrát se kvůli svým avantýrám stěhoval.

Grafik Cukioka Settei zase vymyslel polohy pro jaro, léto, podzim a zimu. Na jaře a v létě byl muž nahoře, na podzim vnikal do dámy z boku a v zimě ležel pod ní, zřejmě kvůli teplu. Erotickými dřevoryty se zabýval i nejslavnější z japonských grafiků Kacu šika Hokusai, žijící na přelomu 18. a 19. století, jehož práce obdivovali francouzští impresionisté nejvíce. Za své odvážné „jarní obrázky“ prchavého světa se nestyděl. Naopak řadu z nich hrdě podepsal.

Ovšem i v Japonsku erotické umění mnohé pobuřovalo. Přesto po většinu 18. století existovala značná tolerance i vůči erotické nevázanosti a teprve na přelomu 18. a 19. století se zásahy cenzorů zaměřily na pokusy o usměrnění uvolněné morálky ve velkých městech. Ty vedly k formálním zákazům výroby erotických tisků.

Zákazy se však různě obcházely, a tak zpravidla po jisté době docházelo opět k uvolnění. Což ukazuje, že jakákoli snaha o formální ochranu morálních hodnot nemůže přinést žádnou skutečnou morální obrodu, ale pouze celý problém dále prohlubuje.