Článek
Vystavuje především obrazy dosud nikde neukázané z posledních dvaceti let, postupně k nim přidává texty o okolnostech jejich vzniku, jakési vzpomínky a vysvětlení zároveň. Doslova živá výstava překvapivě silně mění obvyklou atmosféru výstavních síní, hranice mezi návštěvníkem a uměleckým dílem tu přestává existovat.
Vladimír Kokolia o své výstavě:
Celá 80. léta jsem strávil vytvářením slepých uliček. Když jsem začal malovat obraz, usilovně jsem nevěděl, jak jej udělat - to je přitom dost těžké, protože každý máme napěstované bezpečné návyky a ono se to hodně maluje za nás. Vznikaly obrazy, které byly očividně pitomé, alespoň pro mě. Hned jsem je někam zarovnával, aby na ně nepadl ničí pohled. Někdy kolem roku 1988 jsem si už říkal, že se musím rozhodnout pro jednu z těch věcí, co jsem dělal, a dělat ji pořádně. Měl jsem představu masy, pole, tlusté vrstvy pohledu, také vody, větru nebo prostě prázdna, které jsem většinou maloval tak, že jimi štětec procházel křížem krážem. Dělám to dodnes, a dosud mě to mocně drží, i když si to čas od času cvičně zpochybňuji. V Domě umění tedy ukazuji svoje "problémy", po kterých klidně nikomu nic nemusí být. Ale věřím, že výstava není vůbec subjektivní, nejde o můj deníček, o moje pocity a názory. Naopak, vystavuji ty věci, protože jsou mi vlastně cizí. Divím se, proč jsem je udělal. A současně doufám, že se mohou najít diváci, od kterých se jim dostane většího pochopení než ode mě. Do toho, aby diváci skutečně přišli, jsem s pomocí Domu umění a dalších pomocníků vrazil dost energie. Zvu lidi na Zimní výprodej letních krajin, denně máme "bezva ceny". Je to přirozený protipól mé staré nekomerční image, která se mě bůhvíproč drží, i když deset let věci normálně prodávám. Zároveň beru cenu jako estetickou kategorii, která dokáže báječně posílit naše vnímání obrazu. Každý jí přesně rozumí. Jiřímu Fialovi jsem kdysi do Vesmíru řekl, že umění je od slova "u mě", neboli, že je to stav, kdy obraz dlí tady u mě, asi v srdci nebo kde. Nezaměňovat prosím umění s institucí shodného jména. Ale tady v Domě umění se nám to nějak posunulo, a hlásám, že umění je od slova "měniti". Jsou to slovní hříčky, ale vystihují, co se s těmi věcmi děje. Až do úplného uměnění.
Kokolia o obrazu Turniket
Pamětníci vědí, že v metru byly jakési mřížky, které lapaly neplatící cestující, někdy i platící. Krémová barva prostředí, vlastně vysoká vrstva emajlu, rozleptává figury, vnímal jsem ji přes její sladkost jako velmi hrozivou. Ve stejné době a stejným emajlem jsem maloval zátiší s plynovým sporákem a léky. Poslední figura vzadu je Naďa Vávrová. Obraz, myslím, nebyl nikde ukázán; pořád jsem myslel, že ho ještě nějak dokončím.
Výstava Vladimíra Kokolii v Domě umění města Brna je otevřena do 31. ledna 2004. Navštívit ji můžete také prostřednictvím internetové adresy www.kokolia.cz.