Známý umělec vydělávající tisíce dolarů jede do Brazílie na skládku, kde pracují hrdí, ale přece jen nešťastní třídiči odpadu. Na možná největší a nejsmradlavější skládce světa operují dobře organizované skupiny, sbírající a prodávající plasty, papír a kovy. Otřesné místo, kde se prý v odpadcích běžně válejí i mrtvoly lidí, se jmenuje poněkud ironicky "Jardim Gramacho" (Jardim je portugalsky zahrada).

Umělec je chce přesvědčit k účasti na projektu výroby obrazů z odpadu, které se dají dobře prodat na milionářské aukci v Londýně. Ani si moc neuvědomuje, že lidem, žijícím v příšerných favelas (chudinské čtvrti) totálně změní životy. A některým z nich skutečně hodně pomůže.

Při focení se postupně odvíjejí napínavé příběhy třídičů - každý z nich je jako román. Chudý intelektuál Zumbi chce např. z vyhozených knih udělat komunitní knihovnu. Osmnáctiletá Suelem, která zřejmě v životě žádnou knihu nepřečetla, má už ve svém věku dvě děti a snaží se je uživit a neskončit jako zfetovaná prostitutka, kterých je všude kolem dost. "Alespoň se neprodávám na ulici," opakuje několikrát na kameru hrdá dívka trávicí život mezi odpadky.

Umění odpadu je nesmírně chytře natočené - jeden z mála angažovaných dokumentů ze "třetího světa", který není ani nudný, ani hysterický a citově vyděračský. Ukazuje klidně a realisticky, že když se člověk zamyslí, věci se dají měnit, nicméně to stojí velkou námahu a jde to jen velmi pomalu. Většina ubohých aktérů se ve filmu směje, jen málokdy dojde na slzy. Muniz přitom zdůrazňuje, že nesnáší brazilské kastování a vší silou dokazuje, že lidé ze skládek nejsou horší než kdokoliv jiný (třeba střední třída, která bez přemýšlení hází do koše knížky nebo kvalitní jídlo).

Závěrečné poselství filmu je zdánlivě prosté. Neválet se u televize a udělat alespoň něco, protože na malých věcech záleží. Jak říká jeden z třídičů: 99 kelímků v odpadu není 100.

Celkové hodnocení: 90 % 

Film bude uveden na festivalu Jeden svět (v Praze 8. až 17. března).