Premiéru měl minulý týden v Praze, nejbližší reprízy se chystají 1. března v pardubickém Divadle 29 a 19. dubna v pražském Duncan centru.

Brut nemá na první pohled příběhovou linii, vypadá jako zápas elementů, kladných a záporných částic vzájemně se přitahujících a odpuzujících.

Těla tanečníků kolem sebe krouží, proplétají se, tisknou a zase se vzdalují, tenze, zběsilost a dynamika se střídají s uvolněním a zvláštně nepatřičným klidem. Jako by se na scéně vlastně nedělo nic, a přece divák hledá pojítko mezi svým světem a tím, v němž každý z pětice osamělců bojuje o své místo. Gesta tanečníků jsou intenzivní, je v nich cosi živočišného, agresivního, autentického. Ve tvářích však mají shodně kamenný výraz.

Tanečníci vytvářejí stále se proměňující kompozice soch, stejně jako je to ve společenství lidí, kdy se masy přelévají do davů, skupin, párů – a jednotlivců.

Brut je náročné představení a ani hořký humor závěr neulehčí. Sešikovaní tanečníci nasadí křečovitý úsměv, s nímž se navzájem – hlava vedle hlavy – zdraví (loučí). Smějete se, ale ve skutečnosti je vám až příliš smutno.