Co bylo prvním impulzem k tomu, abyste se do Nošovic zajel, a proč jste se tam pak vracel zejména v době, kdy už továrna vyráběla?

Tím prvním impulzem byla moje tehdejší žena Kateřina Šedá, umělkyně a proslavená konceptualistka. Viděla, jak si o té kauze stále čtu a vykřikuju, že je to námět na film, a tak mi řekla, abych se sebral, neseděl doma a jel si ty Nošovice prohlédnout na vlastní oči. Poslechl jsem ji a o tom, že to bude životný námět, mě přesvědčilo setkání s panem Ferdinandem Bezecným, jedním z nejvytrvalejších odpůrců prodeje své části pole, na kterém dnes automobilka stojí.

Čekal jsem na něj před jeho domem, přijel v traktoru a řekl mi: ,,Komunisti nám taky sebrali pole, ale nechali ho polem, takže nám ho po revoluci mohli vrátit. A teď nám ho sebrali znova, protože nás nenechali se svobodně rozhodnout. Ale co nám vrátěj? Parkoviště?“ Takže bylo jasné, že ve filmu musí být nejen to pole, ale hlavně zmíněné parkoviště. Tak jsme dva roky čekali, až ho postaví…

Kolik času jste tam celkem strávil?

Produkce spočítala, že já osobně jsem tam pobyl 124 dní, z čehož na natáčení připadlo 60 dnů. Častokrát jsem tam jezdil úplně sám i bez kamery a nachodil tam kilometry křížem krážem, abych kraj a zdejší lidi co nejlíp poznal.

Lidem, kteří pole prodali, se moc mluvit nechtělo – jak jste je přesvědčil?

Právě díky té zevrubné a především osobní rešerži jsem se - a snad to není příliš troufalé tvrzení – dopátral, kdo bránil prodeji svého pole z nezištných důvodů, kdo prostě nešponoval cenu a bránil půdu po předcích. A za těmihle lidmi jsem zašel a překvapil je, že na rozdíl od novinářů, kteří by tam nikdy tolik času strávit nemohli, jsem do místních poměrů nahlédl.

Měl jste problémy dostat povolení natáčet přímo v továrně?

Zpočátku se to tvářilo, že nás tam bez potíží pustí, ale pak krátce před začátkem natáčení najednou zavolali, že naši dohodu ruší. Ukázalo se, že si jejich viceprezident proklepl moje jméno v Googlu a objevil, že jsme s Filipem Remundou vyhráli s Českým snem jeden festival v Koreji. Takže se lekli, že tam doputuje i tenhle film. Vzkázal jsem jim, že když nás nechají za plotem, tak že nám nezbude než ho přelézt… Tak nás tam raději pustili.

 

Mám dost obdobný pocit jako někteří diváci, kteří mi říkají, že se sice celou dobu smáli, ale s koncem filmu jim je spíš trpko a smutno.

Ve filmu jeden mladý muž otevřeně mluví o tom, jak je v pracovní době šikanován. Pak přišel o práci. Jak jste ho našli a proč mluvil?

Montér Ondřej Franek se nám přihlásil sám, zahlédl náš štáb v areálu automobilky. Řekl mi, že je opakovaně šikanován svými nadřízenými, že jej nutí předstírat práci, když zrovna není co dělat, a že ho trestají, když nechce chodit na nepovinné přesčasy. Několikrát jsem ho upozorňoval, že se výstupem na kameru připraví o práci. Řekl mi, že někdo to risknout musí, protože když budou mlčet všichni, tak se v té fabrice nikdy nic nezmění k lepšímu. Zachoval se odvážně a především díky němu tam pak doputovali inspektoři, kteří Hyundai udělili pokutu za opakované porušování zákoníku práce.

Věděl jste od začátku, že točíte grotesku, nebo to vyplynulo ze situací?

Mám-li být upřímný, asi bych neuměl natočit úplně vážný film – tu potřebu nadhledu mám v krvi a teď jde jen o tu míru, aby si člověk uhlídal, kdy je to ještě úsměv, co poodkrývá podstatu věci, a kdy už se někomu samoúčelně vysmíváte. Na druhou stranu – nikdy by mě nenapadlo, že exkurze nošovických seniorů v automobilce dopadne jako krystalická groteska, to si prostě nevymyslíte ani v nejbujnějším snu.

Jak se cítíte, když jdete lidem pod kůži, odkrýváte jejich slabosti i strach?

Někteří lidé si myslí, že konfliktní situace vyhledávám, že si je snad i užívám, ale to vážně ne. Mám z těch hádek a střetů děsnou trému už pár dní dopředu, ale zároveň vím, že to musím absolvovat, protože nemá smysl dělat filmy v náznacích takové té pseudokorektní mlhy, autor se musí snažit dotknout podstaty problému. Rozříznout ránu, aby se mohla začít uzdravovat. Slepé střevo taky nevyléčíte pohlazením.

Jaké reakce film vyvolal u vedení továrny eventuálně jinde?

Nepočítám-li ty lehce nátlakové snahy společnosti Hyundai dostat se ke kopii filmu před veřejným uvedením, tak je spíš klid. Nedávno nám napsali z korejské ambasády, abychom jim film laskavě poslali na DVD, a na naši otázku, proč to chtějí, odpověděli: ,,Standardní postup.“ Tak jsme jim ho poslali.

Vaše filmy mívají vážné téma, ale vždycky také humor. Jaký ale máte vy osobně z celé této záležitosti pocit?

Mám dost obdobný pocit jako někteří diváci, kteří za mnou po filmu chodí a říkají mi, že se sice celou dobu smáli, ale s koncem filmu jim je spíš trpko a smutno. Ten film je taková veselá zpráva o síle lhostejnosti a bídě samozřejmosti.

Viděli lidé z Nošovic film, a pokud ano, jak reagovali? A jsou nějaké případné politické nebo právní dopady?

Zatím žádná obálka s modrým pruhem nepřilétla, ale distribuční premiéra je dnes, tak ještě uvidíme… Kamarádi z Nošovic, kde jsme film už promítli, mi volali, že v hospodě se o ničem jiném nemluví. A že někdo nám nadává a někdo nás chválí. Kdo byl pro továrnu, ten prská, a kdo bojoval za pole, ten je rád, že se ho konečně někdo zastal.