Jak oslavíte své jubileum?

Zítra hrajeme v Divadle bez zábradlí představení Sonáta pro lžíci, což bude, myslím, báječná příležitost k oslavě, má-li k nějaké vůbec dojít. Já totiž už žiju především na jevišti. A pak hraju ve svém domovském Divadle na Vinohradech ve hře Famílie, a tam se také nechám překvapit. Jinak osobně nechystám vůbec nic a hlavně všechny prosím, ať mi nic nedávají, protože mám malý byt a už to nemám kam dávat. Proto jsem taky Aleši Cibulkovi, který mě v sobotu pozval do Tobogánu, řekla, že pokud mě chce obdarovat, mám pro něj jediný typ, a to je větší byt.

Některé dárky se naštěstí dají sníst a vypít…

Jenže já už nejsem ani mlsná. Jím velmi málo a střízlivě. Moje přítelkyně a společnice Alenka, která mi v Praze pomáhá, je ale zázrak sám, protože umí výborné malé jednohubky a ty mám ráda stejně jako sladkosti. Spíš se ale těším, až narozeniny budou za mnou, protože to bude smršť.

Zároveň s jubileem životním oslavíte i výročí profesní, protože v Divadle na Vinohradech hrajete už šedesátou sezónu.

Na jeho prknech jsem poprvé stála v roce 1949 ještě jako posluchačka školy. Do stálého angažmá jsem nastoupila v roce 1951, kdy se tato scéna jmenovala Ústřední divadlo československé armády. Mými kolegy byli Mérinka Rosůlková, Dana Medřická, Jaroslav Marvan, Vladimír Šmeral, Světla Svozilová a mnozí další.

Co pro vás vinohradské divadlo znamená?

Druhý domov. Znám ho od kotelny až nahoru po ty anděly na střeše. Právě v době, kdy jsem v divadle ředitelovala, upadlo jednomu z nich křídlo. Naštěstí dole na ulici nikoho nezranilo. Prostě ten anděl sloužil už tak dlouho pravdě a kráse, jak máme na divadle napsáno, že ho to už vyčerpalo a křídlo to nevydrželo. Pak mu ho samozřejmě opravili.

Divadlo jste vedla v letech 1990 až 2000. Bylo pro vás zajímavé vidět chod divadla i z té druhé strany?

Hlavně jsem se strašně bála, jak mě soubor přijme, až se do něj zase vrátím. Když šéfujete takovýto podnik, musíte totiž často udělat i opatření, které není moc populární. A musím říct, že mě zpátky mezi sebe přijali obdivuhodně. Jednou jsem se na to ptala Sváti Skopala a on mi to vysvětlil jednoduše. Řekl: „Jiřinko, to je jednoduchý. My nemáme moc rádi ředitele, ale milujeme herce.“ Prostě věděli, že jsem k jejich problémům měla přece jenom blíž. Nesmím ale opomenout, že například s obchodními záležitostmi mi velmi pomáhal současný ředitel Jindřich Gregorini, který si v divadle prošel snad úplně všemi profesemi. Je to člověk nesmírně schopný a divadlo milující, i když není herec. Bez něj bych byla bývala neschopná.

V jakých představeních vás zde diváci mohou nyní vidět?

Na Vinohradech jsou tři: Fidlovačka aneb Kde domov můj, Na flámu a Famílie. A v Divadle bez zábradlí hraju s Danou Syslovou a Alešem Cibulkou Sonátu pro lžíci. Premiéra byla na sklonku loňského roku. Hra Příliš drahá Mathilda v tomto divadle skončila s odchodem Mirka Dlouhého a dělat to s někým jiným by mi připadalo nevkusné.