Článek
Autor ikonické sochy Franze Kafky, k němuž má hluboký vztah, často přemýšlí nad tím, kam se civilizace žene, zda člověk sám sobě nakonec nepodlehne. V kontrastu se zářivě dramatickými barvami jsou tato témata v jeho obrazech nadmíru palčivá.
Nemáte rád dvě otázky, proč máte ateliér na židovském hřbitově a proč jste se vyučil kožešníkem? Takže přejdeme rovnou k věci – prý sbíráte bizarní informace. To musíte mít v dnešní době bohatý archív...
Ani ne. Chtěl jsem si je psát, ale nezvládám to, protože si archivuju spíše obrazové materiály a ještě zapisuju sny. Bizarní a různě divná prohlášení si proto snažím zapamatovat, některá si i vystřihnu – například, že vesmír má tvar kopacího míče nebo že vědci hledají planetu, na kterou by lidstvo mohlo jednou přesídlit. Myslím si, že kdybych nemaloval, byl by ze mě sběratel podivností všeho druhu.
A pěkně byste s nimi kšeftoval...
Spíš štosoval a kochal se tím. Pak bych si zařídil vetešnictví, kde bych prodával nejpodivnější předměty, obrazy a i ty informace. To by mě bavilo.
Takže v dalším životě z vás bude vetešník? Co třeba kosmonaut nebo vědec?
Kosmonaut určitě nebudu, protože se mi dělalo špatně už na řetízkovém kolotoči. Navíc mám strach ze stísněných prostor. Vědec bych být taky nemohl, protože mi dalo práci vůbec překročit problém trojčlenky.
Přesto vládnu mozkem, který má nekonečné dispozice v genialitě i blbosti. To tam ale nedávejte, i když to zní hezky...
Zní to moc hezky, ale pojďme k výstavě. Zajímavá je ve vaší tvorbě konfrontace stejných motivů na plátně i v plastice, což názorně představujete v Ostravě. Bojujete někdy sám se sebou o to, který materiál by si ten či onen nápad zasloužil?
Jde o jeden myšlenkový kadlub. Někdy je z toho malířský výstup, protože barva scenérie a atmosféra jsou tak silné, jindy je motiv natolik symbolický, že si vyžádá sochařské pojetí. Vytvářím klasické scény, které pro mě vyjadřují pocity, nejsou to formální experimenty. Spíš je to zdánlivě reálná krajina, ale ve skutečnosti je to má vnitřní krajina, kterou si konstruuju. Je to realita rozložená a pak vnitřně složená.
Zajímavým motivem jsou na některých obrazech roztočené spirály, jakoby vstupní brány do jiného světa. Představujete si, jaký svět by mohl být za tím naším dosud známým?
Prostorovými prostupy jsem se zabýval těsně po revoluci, měl jsem pocit takových časoprostorových propadů, posunů. S hlubokou společensko-politickou změnou se posunuly všechny naše nastavené vnitřní i vnější systémy, najednou jsem ztratil půdu pod nohama i v tvorbě a snažil jsem se hledat nové formy. Cítil jsem se, jako bych prošel do jiné dimenze černou dírou, a to jsem se snažil ztvárnit v obrazech třeba Soutěska a Průrva. Později jsem se vrátil k srozumitelnějším námětům.
Myslíte civilizačním a postkatastrofickým vizím společnosti?
Je to lehce morbidní téma. Když je zpracovávám, vytvářím pohledy na svět, který by mohl vzniknout po nějaké globální katastrofě. Je to svět temnoty a opuštěnosti, ale přesto má v sobě poezii.
Lidstvo tedy nezatracujete?
Rozhodně nám, jako lidstvu, dávám naději. Jak jsem vám řekl na začátku, nedávno jsem slyšel ve zprávách, že se vědci poohlížejí po další planetě, kam přesídlíme poté, až tato bude neobyvatelná. To je přesně ono – lidé se budou umět vyhnout svému konci.
Člověk je na světě, alespoň si to myslím, z jiných důvodů, než aby vyhynul. Má nějaké významné poslání, jen nevím jaké. Určitě ale nejsme druh na vyhynutí, jinak bychom neměli tak funkční mozek...
...který má podle vědců neuvěřitelné rezervy.
Přesně, a teprve, až když se ocitneme v další dimenzi, budeme schopni zhodnotit další informace.
Jak tomu mám rozumět?
Jednoduše – kdybychom se pohybovali jen v dvojrozměrném prostoru, nejsme schopni ocenit prostorové objekty. A existují pravděpodobně další rozměry, které ještě neznáme, ale k nimž určitě máme v našem mozku klíč.
To znamená, že my si nemůžeme klást dostatečně hluboké otázky, na které bychom mohli najít odpovědi, protože nemáme zatím dispozice na ty otázky. Ale pracujeme na vytváření těch dispozic, a to je na člověku neuvěřitelné a naprosto fascinující.