Článek
Zhruba před čtyřiceti lety vyústily do podoby dvou orchestrů a sborů pro historickou budovu ND a tehdejší Smetanovo divadlo, přičemž sólisté působili na všech scénách včetně Stavovského, tehdy Tylova divadla. Právě tato skutečnost umožnila bezbolestné dělení na dvě operní instituce po sametové revoluci.
Také rekonstrukce historické budovy ND na počátku 80. let vyvolala inovační nápady. Husákovi kulturtrégři se obírali představou, že všechno velkolepě socialistické se bude odehrávat na Nové scéně v sousedství historické budovy a ta se promění ve skanzen českého divadla oživovaný párkrát do roka slavnostní Libuší pro papaláše, Prodanou nevěstou pro ostatní dospělé a Čertem a Káčou pro děti, plus činoherní Strakoničtí dudáci a Lucerny.
Historická budova jako kulturní otevřený dům
Naštěstí zdravý český rozum se i za normalizace prosadil. A stejně tak odmítl i polistopadový nápad tehdejšího ministerstva kultury z historické budovy vytvořit kulturní dům otevřený pro všechna československá profesionální i amatérská divadla.
Teď je před námi rekonstrukce Státní opery Praha a s ní se objevují opět divadelní inovace, jejichž původci jsou momentální manažeři přes kulturu. Jejich odpověď na otázku, co s tamním operním souborem, je jednoduchá: zrušit. A taky zrušit stávající soubor ND.
Členové obou souborů by prošli rekonkurzem a ti, co uspějí, vytvoří jediný operní soubor, pro Prahu postačující – hlavní město se přece nemůže srovnávat s Paříží, Berlínem, Londýnem, ani s Vídní! Navíc by ten jediný soubor byl kvalitnější. A ještě by se ušetřilo.
Logika bez jakéhokoliv kumštu
Na první pohled to všechno má logiku. Při hlubším pohledu člověka zamrazí a dojde mu, že navzdory zaštiťování se odborníky jde v lepším případě o logiku našich průmyslových manažerů. Chybí tomu totiž chápání, že úroveň jakéhokoliv kumštu, tedy i opery není pouhou aritmetickou záležitostí, ale že kvalita umění je podmíněna mnohaletým úsilím a zráním, prostorem pro soutěž, nikoliv jeho monopolizaci.
Svou přirozeností jsem praktikující pesimista. Život mne totiž naučil, že jedním podpisem se dá dosáhnout lecčeho. Tím spíš není problém rozpustit operní soubor. Současně jsem ale historicky vzato optimistou: od národního obrození se zdravý český rozum drží moudrého: dvakrát měř, než jednou řízneš!
