Neproducíruje se zbůhdarma bujarou společností, to se raději soustředí na své dokonale propracované grafiky nebo knižní ilustrace. Nedávno ve své tvorbě zásadně otočila kormidlem, po dvaadvaceti letech odložila tiskařský lis a pustila se do malby. Prý na dalších deset let. Zajímavá cesta od ikony, kterou v Moskvě vystudovala…


Zaujalo mě, že své návrhy nejprve rozpracováváte na použitém papíře. Proč?

Protože se chci cítit nezávisle na počátečním materiálu. Skici dělám na obálky nebo na zadní strany potištěného papíru, jsou to většinou velice živé kresby, kdy se povede třeba jen jedna čára. Ale ta jedna čára nebo vztah čar je velmi zásadní. Je tam část podvědomí. Čistý krásný arch papíru by mne nutil postavit se do pozoru, a já chci mít jistotu, že prvotní kresba bude spontánní. A kdybych kreslila rovnou na nový papír, snažila bych se zejména o estetično – a já nechci, aby původní myšlenka byla přihlazená.

Je důležité dát myšlence svobodu.

Určitě, začínám kreslit jen tehdy, když mám myšlenku zformovanou v hlavě. Nejsem extra produktivní, nechci vytvářet něco, co by nemuselo být, a vždy zvažuji, jestli nějaké mé sdělení je pro tento svět užitečné. Už od patnácti let poměrně cílevědomě kreslím, a protože neumím moc mluvit, nechci se ani moc vykecávat na papíře.

Haiku (litografie, 2006)

Haiku (litografie, 2006)

FOTO: Kateřina Farná, Právo

Takže asi příliš neimprovizujete.

Improvizuji spíše v soukromém životě, ale ve výtvarném umění by improvizace měla mít jinou formu. Zejména v grafice a malbě se předpokládá, že to, co by mohlo viset u někoho na zdi, by mělo mít estetickou hodnotu. Naprosto odmítám tvrzení moderních a postmoderních umělců, kteří říkají, že se můžou klidně vyzvracet na plátno, když to tak budou cítit.

Protože jsem staromilec, razím filozofii antické estetiky, že umění má povznášet – i když může být kritikem nebo sloužit jako zpravodajství. Například japonská grafika ukiyoe, která kulminovala v 18. a 19. století, sloužila částečně jako zpravodajství a bulvár, a přitom jsou dnes ukiyoe považovány za jeden z nepřekonatelných vrcholů grafiky. Svědčí to o estetické vytříbenosti japonského národa.

Z interiéru vašeho domu, stejně jako z některých vašich grafických cyklů, je cítit velký obdiv k japonské kultuře a filozofii.

Japonsko mne doprovází od dětství, protože japonsko-ruské vztahy byly velmi silné. Oslovila mne jejich touha po střídmosti, touha jednou, přesně promyšlenou čarou vyrazit divákovi dech a nechat ho přemýšlet. Třeba o tom, proč umělec ve své zahradě kvetoucích keřů oštípal všechny květy a nechal jen jeden.

Tanec v čínském kabátku (litografie, 2006)

Tanec v čínském kabátku (litografie, 2006)

FOTO: Kateřina Farná, Právo

Vzpomínám si, že jsem se v patnácti zamilovala do veršů haiku. Snažila jsem se i nějaké sama vymyslet, ale nešlo to, protože v mladém věku jdete spíše po formě a efektu, všechno se teprve nasává a vstřebává. Umění ale není na efekt, pokud to myslíte vážně. Mladí umělci mají ale jiná očekávání. Ve dvaceti jsem si myslela, že budu viset v Louvru. a tohle byl můj hnací motor. Kvůli Louvru jsem nechodila ani na rande. Dnes se tomu směju, ve dvaceti máte ale pocit, že svět je váš.

 

V ruské i české společnosti mi chybí tichá přirozená kultivovanost, kulturní sloj ve vzdělání a výchově

Prý jste dokonce veškeré své kapesné dávala do pronájmu a na honoráře modelkám.

Vždycky jsem byla poslušné dítě a mou největší vzpourou bylo, že jsem v sedmnácti chodila s velkým turistickým ruksakem a v pánském klobouku. Nikdy jsem nekouřila ani nepila, ale u bytu, kde jsem s matkou žila, jsem si pronajala pokoj. Ten jsem vymalovala tak, aby připomínal ateliér. A pak jsem si začala platit modelky…

Poměrně mladá jste se odstěhovala s jedním československým vědcem do Prahy, do neznáma. To musela být veliká láska.

Spíš to byla touha osvobodit se ze zaběhnutých kolejí. Vyrůstala jsem v Moskvě ve velice konzervativním prostředí – mluvíme o sedmdesátých a osmdesátých létech. V sedmnácti, když jsem byla na střední škole na ikonografii a miniatuře, jsem se chtěla rozlétnout na větší formát. Zavolala jsem proto svému otci, se kterým jsem se neviděla patnáct let. Byl profesorem monumentální malby na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Moskvě.

Byl to pro mne zásadní krok, bála jsem se jeho odmítnutí. Musíte si totiž uvědomit, že v Rusku tenkrát fungovalo podvědomí, že dcera neznamená skoro nic, hlavní je syn.

Neodradil vás?

Fackoval mne tím, že moje malba je příliš manýristická, což skutečně i byla. Měl sto chutí poslat mne na Sibiř, abych se o životě, já estét, něco dozvěděla. Jeho fackování mne velice zocelilo, chtěla jsem mu dokázat, že mám právo být umělkyní.

Tohle byl první zlom a zůstalo to ve mně dodnes. Loni mně grafika formálně najednou přestala stačit, proto jsem s ní po dvaadvaceti letech na čas skončila a začala malovat. Je to takový návrat k tradici otce, k jeho lásce k italské renesanci, k freskám.

Jak to bylo s tou vaší pražskou štací na začátku?

Nástup na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze byl pro mne druhým zlomem, musela jsem se lámat ve svých zvycích, zatížených byzantskou tradicí. Musela jsem několik let měnit svůj rukopis, oprostit se od ikonografických kánonů, rozvíjet lehkost a humor v projevu. Navykat si na to, že nechat prázdnou plochu je něco skvostného.

V Praze, v osmdesátých letech, mi spolužáci dost dávali sežrat, že jsem ze Sovětského svazu. Navíc jsem hned na škole měla dítě, které jsem sama vychovávala. Pořád mi chyběl prostor pro můj rozlet, ale asi mám v sobě něco po Mongolech, nějaké zdravé jádro, a tak jsem šla urputně krok za krokem.

Cítíte se po těch letech Češkou s ruskými kořeny, nebo spíš Ruskou žijící v cizí zemi?

Někdy mám pocit, že já jsem víc Čech, než je ten rodilý. I když říkám, že jsem Češka, nezříkám se všeho pozitivního ruského. Z podstaty svého původu čerpám inspiraci, je to právě ta genetická paměť, kterou vynáším na povrch svých kreseb.

V obou společnostech, ruské i české, mi chybí tichá přirozená kultivovanost, kulturní sloj ve vzdělání a výchově. Nazvala bych to šlechtěním dobrých mravů. Rozhodně to však není otázka příjmu a společenského postavení.

A pak je tady zvláštní rovina toho, kdo je dnes považován za kvalitního a společensky žádaného jedince. Ještě si vzpomínám na tradice, kdy se oceňovaly schopnosti, vzdělání a morální kvality. Být slavný rovnalo se úmorná práce. Dneska bych slovo,,slavný“ vnímala opatrně. A je mi líto, že se zde dostatečně nechválí skutečný talent, objev nebo snaha jedinců jakýmkoli způsobem společnost povznést.

Jak to myslíte?

Například v umění. Dnes se preferují díla, která se dobře a hned prodají, takov,,all-inclusive“ konzumu. Napíše se, kdo je in umělec, jaká výstava je super skandální a stojí za to, vystát na ni frontu do Rudolfina. Lid je ovlivněn a jde, a tu frontu skutečně odstojí.

Je to jenom o manipulaci s masami. Možná, a to je můj subjektivný pohled, jsou celé dějiny umění manipulovány vkusem, módou, investicemi do válečných kořistí a zhodnocením majetku. A mám-li říct pravdu – děsí mne, kolik úžasných umělců upadlo v zapomnění jen proto, že se v dějinách o nich včas nepromluvilo.