Starožitnosti z Číny na aukcích trhají rekordy

Při započtení aukčních poplatků a DPH vyjde celková cena dokonce na 53,1 miliónu liber (asi 1,5 miliardy korun). Vázu s tématem ryb získal přes anonymního zprostředkovatele nejmenovaný soukromý kupec z pevninské Číny. Má to být vůbec nejvyšší suma, jaká kdy byla za čínský artefakt v dražbě dosud zaplacena.

Předchozí rekord – 20 miliónů liber – držela jiná imperiální váza z 18. století, vydražená koncem léta pobočkou aukční síně Sotheby´s v Hongkongu. Suma peněz, kterou jsou zájemci ochotni za čínské umění zaplatit, se nafukuje. Co vlastně žene ceny nahoru?

Podle expertů je to mimo jiné nová, bohatá klientela: čínští milionáři. V roce 2009 jich nejlidnatější země světa měla 450 tisíc. „Čínští sběratelé jsou žhaví vykoupit zpět od Západu část svého dědictví, které se zatoulalo do světa. Je to trend podporovaný bezprecedentním růstem čínské ekonomiky, který vytvořil novou elitu milionářů. Starožitnosti se staly jedním z nejpůsobivějších projevů jejich sílícího vlivu,“ konstatoval londýnský aukční expert John Ashford.

„Když jsem byl nedávno v Pekingu, ohromila mě nacionalistická hrdost, s níž se čínští sběratelé pídí po starožitnostech. Vidí, že impresionisté nebo Picasso se prodávají za desetimilióny, a věří, že jejich umění se těmto skvostům vyrovná,“ dodal.

Jak však upozorňuje historik Čang Li-fan, mnoho momentálních zájemců o čínské artefakty na aukcích v Hongkongu, Londýně a jinde jsou spíše investoři než sběratelé. „Část z nich by mohli být nacionalisté, kteří se snaží nakupovat umělecké předměty v zahraničí, aby je dostali zpět do Číny, ale to je menšina.“

Někteří sběratelé nad touto smetánkou s hromadou peněz v kapsách ohrnují nos. Čang je synem prvního čínského ministra potravin a jednoho z nejrespektovanějších sběratelů čínských artefaktů ve své době. Sbírku jeho otce ale zabavila vláda během tzv. kulturní revoluce (1966–76).

Ma Wej-tu moderuje jeden z nejpopulárnějších čínských TV programů o obchodu se starožitnostmi. „Většina z nejvyšších cen připadá na druhořadé kusy,“ upozorňuje. „Vypěstovat estetické cítění nějakou dobu trvá.“

Aukce artefaktů v Číně začaly teprve před 15 lety. V posledních pěti letech nabraly na tempu, ale nejde o velký trh. Počet uměleckých předmětů z Číny stále zaostává za množstvím, jež lze nakoupit na Západě. To je dáno zčásti tím, že velká část čínského umění se poztrácela nebo byla zničena během bouřlivé minulosti země.

Jak uvádí šanghajský zpravodaj BBC, Ma si stěžuje, že sběratelé byli dříve intelektuály, „elitou“, jak je označuje. Dnes jsou to boháči, kdo sbírají umění, přičemž někteří z nich „nedokážou přečíst ani písmo na obrazech“, říká, „ale přesto je kupují.“

Už to není podle něj o kultuře, ale o kapitálu. „Je to jako ve válce,“ podotýká. „Kdo má větší zbraň, má silnější postavení.“

Mezi západními uměleckými skvosty a ikonickými asijskými kusy je stále velký cenový rozdíl, a i když se zužuje, stále existuje prostor pro další růst cen.

Jonathan Stone, ředitel hongkongské pobočky aukční síně Christie´s, říká, že podíl pevninských Číňanů nakupujících asijské umění se ze 40 procent v roce 2009 zvýšil loni na 51 procent. Zvýšila se ale významně také kvalita celého trhu, takže hodnota prodejů pro zákazníky z pevniny stoupla o 250 procent.

Je obtížně určit, do jaké míry se do repatriací čínského umění zapojuje také čínská vláda. ČLR zřídila před devíti lety Fond na záchranu vzácných památek, ale jde o „tak malé peníze, že nemohou fakticky nic změnit“, poznamenává zástupce Čínské sběratelské asociace Čchin Ťie. Někteří podle BBC soudí, že se vláda na znovuzískání některých vzácných předmětů skutečně podílí, ale nedělá to okatě.

Jedním z nejrychleji rostoucích aukčních domů na pevnině je Beijing Poly Auction Company, založená před pěti lety. Její mateřskou společností je Poly Group, státní podnik založený se souhlasem Ústřední vojenské komise a kontrolovaný armádou, dokud jej nepřevzal stát.

Poly Group podle webové stránky aukčního domu zachránila od roku 2000 čtyři „národní poklady“: hlavy buvola, prasete, tygra a opice, které zmizely z Letního paláce v Pekingu na vrcholu druhé opiové války v roce 1860. Patří k bronzovým vodním hodinám, které zdobilo 12 zvířat čínského zodiaku. Jak však upozorňuje Čang Li-fan: „Vláda ve skutečnosti nechce nakupovat artefakty zpět, ale požadovat jejich navrácení.“

Sběratel starých knih Čchin Ťie má několik vytipovaných kusů, které by ho nadchly, kdyby se vrátily do Číny. Je to například jedna z prvních čínských kopií Diamantové sútry. Je však v britském muzeu v Londýně. Většina artefaktů, kterou se podaří získat zpět do Číny, míří do soukromých sbírek, nikoli muzeí. Což neznamená, že by v budoucnu nemohly být zapůjčeny nebo darovány veřejným institucím.

„Tak jak Asijci bohatnou, začínají pečovat o svou historii,“ konstatuje Čchin Ťie. Myslí si, že v posledních 12 měsících se do Číny vrátilo 30 tisíc artefaktů, o třetinu více než před pěti lety. Ať už je role vlády otevřená, skrytá nebo dokonce vůbec žádná, Jonathan Stone z hongkongské kanceláře Christie´s prohlašuje, že jedna věc je jistá: návrat tolika kusů poztráceného starého umění vládu potěší.„Pokud něco chtějí, nic je nezastaví. Zaplatí cokoli.“