Nekonečné řady příběhů, které jsou jen různými variacemi na stejné téma, mají tendenci k teatrálnosti a vyprázdněnému kýči. Rozptýlí, ale nepobaví. A nakonec snad ani nepotěší, protože na rozdíl od červené knihovny se čtenářův sen nedočká naplnění. Kniha totiž takzvaně vypráví o skutečném životě.

Stejný případ představuje i román Ženy s krátkými nehty od Josefa „Pepsona“ Snětivého (1973, Česká republika). Hlavní hrdina Martin Lipavský se v mnohém podobá samotnému autorovi – muzikant a textař, který začal ve středním věku psát knihy inspirované vlastními osudy. Poprvé se s ním setkáváme na křtu nejnovějšího trháku, jímž se pokouší proniknout do světa literatury. A nejen tam. Zájem přidrzlého rádoby bohéma se totiž točí kolem tří žen, s nimiž má společnou minulost.

Mužský pohled je hlavním kladem textu

Náplní celé knihy jsou Martinovy více či méně povedené pokusy dostat své „osudové múzy“ do kýžené polohy. Samozřejmě se při tom zaplete do nesnází a potýká se s nejrůznějšími komplikacemi. Nechybí ani chvíle sebezpytování, romantického spočinutí nebo přátelských souznění.

Dialogy o opravdové lásce střídá přiměřeně naturalistické líčení pohlavních aktů mezi páry rozdílného i stejného pohlaví. Lesbický sex autor zřejmě považuje za osobité ozvláštnění jinak nudné pornografie.

Nakladatelství prezentuje Snětivého literární počin jako román pro ženy, což podle mého názoru nepatří mezi nejšťastnější volbu. Málokterá čtenářka žánrové literatury takové množství testosteronu najednou ustojí. Nicméně fakt, že si spisovatel zachovává ryze mužský pohled, považuji za jeden z hlavních kladů textu.