Napříč výstavními sály je patrné téma člověka v konfrontaci s technologiemi. Často nad tím přemýšlíte?

Soustavně se zabývám postavením člověka v dnešním přetechnizovaném, zejména městském prostředí. Na druhou stranu to, že se technologie dostaly na tak nízkou cenovou úroveň a že je může mít doma prakticky každý, je jen dobře. Technologické vymoženosti rozvíjejí pozitivním způsobem lidskou kreativitu a pro současného umělce jsou nezbytností. I když je pak virtuální svět zahlcený vším, vůbec to nevadí, protože všechny ty věci, které jsou „životaschopné“, se nakonec prosadí.

Přesto nejprve všechny nápady prověříte tradičním způsobem, tedy tužkou a papírem. Počítačová myš a animace vám nevyhovují?

Tužkou nejrychleji zjistíte, jestli všechno funguje, snadno si ověříte další kroky a je to i praktické pro komunikaci se spolupracovníky. V důsledku to šetří čas. Navíc kreslení, které je těžko přenositelný zážitek, člověka obohacuje – trénujete si jím zručnost i cit pro detail.

Působivé jsou vaše hudební nástroje, funkční objekty ze žlutého plynovodního potrubí, na které během performancí hrajete holicím strojkem nebo starožitnou vidličkou. Dokázal byste si představit, že by je ovládali i profesionální hudebníci v orchestru?

Asi vás to překvapí, ale ano. Vždycky jsem chtěl „vyrábět“ hudbu, je to moje fanouškovství a vášeň. O spolupráci jsme se bavili s dirigentem Peterem Vrábelem, šéfem orchestru Berg, který interpretuje hudbu mladých autorů. Tak uvidíme, jak to dopadne, protože přesné obrysy naší spolupráce zatím nemáme.

Hudební objekt Berlino

Hudební objekt Berlino

FOTO: Zbyněk Stanislav, Tomáš Rasl , ČTK

Pozoruhodné jsou též kytary ze snowboardů, tzv. snowguitars. Jak jste přišel na hudební využitelnost tohoto materiálu?

Vzniklo to jednoduše, od kamaráda jsem dostal nalomený snowboard, ať s ním něco udělám. Tak jsem z toho vyřízl první kytaru, kterou jsem prodal jednomu sběrateli. A protože jsem chtěl tohle téma dále rozvíjet, domluvil jsem si s jednou firmou pravidelnou dodávku nalomených zkušebních prken. Doplňuju je pak normálními součástkami z aut nebo počítačů, takový tradiční princip asambláže, kdy kladete věci vedle sebe a čekáte, co z toho vyleze.

K hudbě náramně pasuje i vaše série „tančících“ aktů...

To byl uzavřený projekt pro jednu výstavu, kdy jsem nafotil soubor fotek. Akt je skrytý ve tmě, je to takový akt bez aktu, vykreslený je jen světlem. Model pak sloužil jako konstrukce k tomu, co vidíme – například písmeno „w“ nebo čtverec, kdy je tvar vymezen proporcemi lidské figury. Je to variace na da Vinciho kánon vepsaný do kruhů a na abecedu od Vítězslava Nezvala, kterou nafotil Karel Teige.

Ve svém díle využíváte různé výrazové prostředky. Znamená pro vás multimedialita tvůrčí svobodu?

Myslím si, že není nezbytně nutné vše spojovat se vším, ale já jsem příznivcem hybridizace oborů. Dneska to není nic neobvyklého, děje se to taky v oblasti věd a medicíny. Nutí k tomu hodně rychlá doba, lidé musejí sledovat více věcí naráz. A mně to vyhovuje.