Vedle Andy Warhola se stal symbolem mladého amerického umění v době, kdy filmu kralovala blondýnka Marilyn a z televize se usmíval Kennedy.

Roy Fox Lichtenstein pocházel z New Yorku, kde se narodil ve čtvrti Manhattan 27. října 1923. Malovat a kreslit začal jen pro zábavu. V počátcích se mu líbilo Picassovo modré a růžové období, které znal z reprodukcí. Na střední škole se zapsal do letního uměleckého kursu, který vedl malíř a grafik Reginald Marsh. Velice ho to ovlivnilo. Rozhodl se, že na čas opustí New York a začne studovat Školu krásných umění na Státní univerzitě Ohio v městě Columbus.

Hledání inspirace

Studium přerušila válka. Dvacetiletý Roy byl odveden, sloužil ve Velké Británii. Až v roce 1946 se znovu vrátil do školy a za tři roky se stal magistrem krásných umění. Začínal jako komerční výtvarník, grafický návrhář, technický kreslič pro různé firmy, pak získal místo výtvarného asistenta na univerzitě v New Jersey.

Zažil opojný pocit toho, že Amerika do druhé poloviny 20. století vstoupila jako hospodářská a politická supervelmoc. Ztělesněním její kultury se nejprve stal abstraktní expresionismus. I Lichtenstein mu na čas podlehl. Jedno z těchto pláten je k vidění i v Kunstforu. Vypadá, jako by obrovskou štětkou namočenou do všech barev spektra udělal tahy doleva a doprava, nahoru a dolů.

Šťastný tvůrčí impuls mu dal až jeho vlastní syn. Prý mu ukázal knihu komiksů s Mickey Mousem a řekl k tomu historickou větu: "Vsadím se, že nedokážeš tak dobře malovat." A tatínek mu chtěl předvést, že nemá pravdu.V roce 1961 tak Lichtenstein namaloval první díla inspirovaná komiksem. Záhy následovala další a další.

Hrdinové z komiksů

Scény z ilustrovaných příběhů zvětšoval do monumentálních obrazů. Zachycoval tak zvláštní formou sny i ideály Američanů - krásné sexy dívky i odvážné hrdiny. Co do výtvarné techniky se inspiroval i nekvalitním novinovým tiskem: viditelný rastr, který zvětšil do výrazných barevných bodů, se stal dominujícím prvkem jeho maleb. Pracně puntíky umisťoval na plochu pomocí šablon. Miloval čisté a svítící tony žluté, červené, modré. Díky tomu se jeho práce dobře vyjímaly v jakémkoliv moderním interiéru.

Na začátku roku 1962 měl samostatnou výstavu v New Yorku. To mu otevřelo cestu dál. Jeho sláva stoupala rychle vzhůru. Několikrát vystavoval na Benátském bienále a kasselské Documentě, měl soubornou expozici v Guggenheimově muzeu v New Yorku i v Centre Pompidou v Paříži.

Zemřel v třiasedmdesáti letech na zápal plic. Ještě v roce 1997 byl vyzván mezinárodní porotou Benátského bienále, aby představil svoji aktuální tvorbu v rámci výstavního projektu o tvorbě tří generací současných výtvarníků. Jeho díla byla vystavena, to však už byl po smrti - zemřel 29. září.

Co je pop, nevím

Na otázku, co je pop-art, Lichtenstein vyhýbavě odpovídal, že neví. Nepovažoval se ani za typicky amerického výtvarníka. Podle něj měly jeho obrazy univerzální smysl. Velikán výtvarné kritiky Edward Lucie-Smith kdysi v eseji o pop-artu napsal, že vše co je s ním spojené, je pomíjející a dočasné. 

Pop-art po čase ztratil svoji dřívější provokativnost a dravost. Generace dnešních čtyřicátníků a padesátníků se na něj dívá až s jistou nostalgií, jako na vizuální dokumenty z doby ztraceného mládí. Lichtensteinovy obrazy tak lze uctívat jako moderní ikony.