Vaše debutové album To Lose My Life... (2009) bylo přijato s velkým nadšením a kapela se jím ihned proslavila. Jak vám to změnilo životy?

Změnilo to naši každodennost. Před natočením prvního alba jsme trávili život doma. Měli jsme čas se stále setkávat s přáteli a být s rodinou. Jakmile ale deska vyšla, najednou jsme byli velmi zaneprázdnění. Od té doby stále cestujeme, jsme každý den v jiné zemi nebo minimálně městě. Máme neustále nové zážitky z různých kultur. V tomto smyslu to byla velká změna. Ale nezměnilo nás to lidsky. Takové změny se odehrávají v delším časovém horizontu. Ačkoli když se podívám ty dva roky nazpět, určitě jsme trochu vyzráli a pevně doufám, že i zmoudřeli. Díky tomu, že jsme si v kapele všichni tři blízko a jsme kamarádi už dlouhou dobu, dohlížíme na sebe, aby to s námi nezamávalo.

Od začátku vás měla ráda britská hudební média. Mají ve Velké Británii velkou moc?

Nikdy jsme neměli úplně stoprocentně pozitivní reakce, byly vždy spíš smíšené. I na nové album se objevují skvělé recenze se čtyřmi hvězdičkami, ale i ty se dvěma. Někteří nás milují, jiní nenávidí – hodně se to liší. Nicméně je pravda, že tisk se zdá být stále vlivný. Předkládá totiž poměrně silné argumenty, proč si nějaké album oblíbit a koupit nebo naopak.

Téměř ve všech recenzích na vaše první album byly zmíněny jeho temné texty. Ovlivnila vás ta pozornost, když jste psal texty pro nové album?

Možná ano. Nicméně já nemám problém napsat víceméně o čemkoli. V hlavě mám stále mnoho témat, takže i nyní to byl přirozený a bezbolestný proces.

Zdá se, že ústředními tématy desky jsou náboženství a láska. Lze to tak říct?

Ano, to jsou dvě zásadní témata desky. A je to tak proto, že to jsou dvě velmi důležitá témata v životě. Nebo by minimálně měla být. Vždy to bude bezedný zdroj nápadů.

Po vydání prvního alba jste se na koncertech a festivalech začali setkávat se slavnými muzikanty. Jací lidé to jsou?

Občas to byla radost. Potkali jsme pár lidí, kteří byli opravdu správní a velmi přívětiví. Je moc hezké potkat hudebníky, o kterých slýcháte odjakživa, a zjistit, že jsou to fajn lidi. Ale upřímně řečeno jsem ještě nepotkal nikoho, z koho bych byl vedle a s kým bych se opravdu toužil setkat. Například by se mi líbilo potkat Nicka Cavea, Toma Waitse nebo David Byrnea. Vlastně jediný můj hrdina, se kterým jsem měl to štěstí se setkat, byl Paul Simon. Bylo to po jeho koncertě v Londýně a byl to pro mě velký zážitek.

Ve vaší hudbě je patrný vliv skupin Talking Heads a Joy Division. Máte je rádi?

Tyhle dvě kapely zrovna ano.

Setkáváte se s přirovnáními, která vám radost nedělají?

Občas někdo zmíní třeba kapelu Interpol. Nic proti ní nemám, ale nevidím tam podobnost. Na druhou stranu mě těší třeba přirovnání ke Kings of Leon, které jsme vždy rádi poslouchali.

Ve které fázi vzniku alba jste vymysleli název Ritual?

Hodně dlouho poté, co už bylo hotové. Hodně jsme s tím bojovali. Snažili jsme se vymyslet opravdu pěkný název. Nakonec nás to jen tak mimochodem napadlo. Rozhodně to nebylo jasné už v době, kdy jsme nahrávali.

Kdo jsou ty dvě dívky na obalu vaší desky?

Kupodivu jsem je nikdy nepotkal. Ale opravdu jsou to dvojčata, není to jedna zdvojená. Myslím, že žijí nedaleko Londýna. Někdy bychom se s nimi asi měli setkat.