Právě on do značné míry určuje současnou interpretační praxi Janáčkovy hudby a usiluje o nalezení její autentické podoby. Také Výlety páně Broučkovy konečně zazněly v "očištěné" podobě z nového vydání partitury, které pořídil brněnský muzikolog Jiří Zahrádka. Opera zní v komornějším zvuku, který Mackerras ještě podtrhl střídmými tempy a jemným vyladěním orchestru. Nehnal hráče do výrazné dynamiky, tím méně do zvukových extrémů, což je ovšem u "burleskní" opery diskutabilní. Orchestr dovedl k precizní interpretaci, pochvalu zaslouží žestě za několik perfektně provedených obtížných pasáží.

Druhým trumfem premiéry byli dva hostující tenoristé. Jan Vacík hrál titulní roli s obvyklou vervou, jeho Brouček v tvrdé náprsence, sáčku, pruhovaných kalhotách a buřince připomíná  skutečného brouka jako ze hry Ze života hmyzu bratří Čapků.

Peter Straka v trojroli Mazala, Blankytného a Petříka předvedl pěkný hlas, oběma bylo dobře rozumět, což bohužel neplatí o drtivé většině ostatních. Ivan Kusnjer zazpíval krátký výstup Svatopluka Čecha noblesně, Jitka Svobodová v trojroli Málinka - Etherea - Kunka střídala lepší místa s horšími. Zbytek obsazení už je v různé míře problémový, Vladimír Doležal se v nynější pěvecké formě na jevišti neměl objevit. Je tu zřejmá snaha šéfa Nekvasila obsazovat zvláště české opery domácím souborem, z hlediska kvality však zcela iluzorní. Příliš se tentokrát nevyznamenal ani sbor.

Postmoderní scéna nekoresponduje s hudbou

Inscenace spojuje operní konvenci s postmoderními ambicemi. Dvořákova scéna je záměrně polystylová, jenže náznakové kulisy nekorespondují s Janáčkovou hudbou, ale právě jen se zdejší nechvalnou inscenační tradicí. Jednání na Měsíci připomíná inscenaci Circus Terra ve Státní opeře Praha, vše se tu točí asi proto, že jsme ve vesmíru a Brouček má v sobě přinejmenším devět piv.

Jenže lze s tím vystačit polovinu jednání? Navíc podobně jako v Příhodách lišky Bystroušky točny nehorázně skřípou, což by samo o sobě mělo vést k opuštění vcelku zbytečného nápadu. A pozoruhodné záběry staré Prahy mikrokamerou z Langweilova modelu jsou použité jen coby křoví k orchestrálním mezihrám.

Nekvasil předepsal aktérům jen základní postoje a gesta. Měsíčňané ladně máchají rukama, husité poponášejí sudlice a štajfují se do prkenných póz, kolem Broučka krouží jako při hře kolo kolo mlýnský.

Nekvasilovy výjevy jsou ve výsledku neobratné a vágní stejně, ba hůře, nežli tomu bylo v nejkonvenčnější inscenační tradici, jen oblečené do nových šatů a hlavně projekčních světel, bez nichž by se inscenace zhroutila. Pusto a prázdno je ve tvaru i myšlence v porovnání s Janáčkovou partiturou.

Chněné efekty a konvence

V programovém článku Nekvasil projevil jisté sympatie vůči kondelíkovské postavě Broučka jako typického českého člověka, který vždycky přežije, neboť se přizpůsobí, což je jistě nosné téma inscenace, byť je diskutabilní tvrdit, že se na Broučka se stejnou shovívavostí díval i Janáček. Je patrné, že režisér si byl vědom možných témat inscenace, jenže jejich realizace je tu tak nesmělá, že ji jen stěží postřehnout. Ostatně stejně jako Nekvasilovy oblíbené citace - nejčitelnější je tanec luceren z někdejšího Kašlíkova nastudování opery, nejdiskutabilnější jsou pak tančící nohy, které zřejmě reagují na inscenaci Bergova Wozzecka v režii Davida Radoka.

Kéž by se Radok zase v Národním divadle objevil, aby nasadil přísná inscenační měřítka, na něž současné vedení zjevně rezignovalo. Výlety jsou směsicí jevištních efektů s operními konvencemi, směsicí chtěné světovosti se slámou, co českému opernímu divadlu čím dál víc čouhá z bot. Nekvasil se jí na velkém jevišti dokázal zbavit jen v nastudování Burianovy opery Bubu z Montparnassu. Ve Výletech nikoli.

Leoš Janáček: Výlety páně Broučkovy
Hudební nastudování a dirigent Sir Charles Mackerras, režie Jiří Nekvasil, scéna Daniel Dvořák, kostýmy Simona Rybáková, pohybová spolupráce Števo Capko a Adéla Stodolová, sbormistr Pavel Vaněk, dramaturg Pavel Petráněk, premiéra v ND 20. 12. 2003.