Už řadu let píšete společně písničky pro děti. Co je na tom pro vás tak přitažlivého?

Svěrák: Zezačátku jsme netušili, že se staneme autory písniček pro děti. Zkoušeli jsme skladby pro velké, a některé se nám docela povedly. Například Holubí dům, Severní vítr, Nádraží a ještě by se možná jedna dvě našly. Postupně jsme ale zjistili, že to, co děláme pro různé dětské pořady, nás baví nejvíc. Shodli jsme se i na tom, že to nepokládáme za nějaké žvatlání pro malé, ale že to jsou písničky, které by měly něco říct i rodičům.

Je to důležité?

Svěrák:  Už to, že se naše písničky líbí nám dvěma, je důležité. Víte, ony nevznikají tak, že bychom si řekli: "Teď uděláme něco pro děti, něco jednoduchého." My skládáme nejlíp, jak umíme. Chceme, aby to bylo dobré pro děti i pro toho dospělého, kterého potomek nutí, aby mu naše písničky pouštěl v autě.

Kdy jste se při práci pro děti sešli poprvé?

Svěrák: Začali jsme v rozhlasovém pořadu, který se jmenoval Pionýrská jitřenka.

Uhlíř: Tenkrát jsme složili první společnou skladbu: Strašidýlko Emílek. To bylo v roce 1967.

Svěrák:  Byl jsem tenkrát redaktorem Československého rozhlasu a Jaroslava Uhlíře přivedl do studia  jako vojína můj redakční kolega  Miloň Čepelka. Sídlili jsme v takové detašované vile, kde byl vedle přízemního studia klavír a já měl kancelář v patře. Slyšel jsem vojína Uhlíře, jak dole hraje a tvoří melodie na Čepelkovy texty. Pár věcí spolu udělali, dokonce velmi úspěšných: napsali například pro Naďu Urbánkovou písničku Nemám zájem.

Mně se to tak líbilo, že jsem jednou nesměle přistoupil k vojínu Uhlířovi a řekl mu: "Já jsem také napsal text, nechtěl byste ho zhudebnit?" On řekl, že se na to podívá, no a druhý den to přinesl. Tak vzniklo Strašidýlko Emílek. A tak začala naše spolupráce.

Potom jste se v polovině sedmdesátých let dostali k filmu Ať žijí duchové. To už byl výsledek systémové spolupráce?

Svěrák: Tenkrát se na mě obrátil režisér Oldřich Lipský s tím, jestli bych nepředělal látku pro děti, která se jmenovala Ať žijí duchové. Já řekl, že ano, ale že bych chtěl, aby z toho byl písničkový film, protože mám vynikajícího skladatele. S Jardou jsme udělali asi deset písniček. Některé z nich se ujaly, například ta o pribináčcích je znělkou výrobce pribináků.

Když se písnička do filmu povede, dokáže z něho vyskočit a žít si po svém. To byl příklad Severního větru, který jsme napsali pro film Vrchní, prchni. Ve filmu Ať žijí duchové se to tolik nepovedlo.

Jste schopni už při skládání odhadnout životnost písničky?

Uhlíř: Vůbec ne, naopak jsme velmi neschopní. Určitě si vzpomínáte na televizní pohádku Princové jsou na draka. Byla v ní písnička Dělání, které jsme při skládání ani jeden nevěřili. Já tvrdil, že je to takový plakát a Zdeněk říkal, že jen tak prošumí. Mysleli jsme si, že z té pohádky budou známé jiné skladby, ale mýlili jsme se. Dělání je dodnes jedna z nejznámějších písniček, které jsme napsali.

Vy už jste vlastně takoví hitmakeři.

Uhlíř: Podle mě je hitmaker někdo, kdo skládá hity na zakázku. Nám se to daří bezděky. Neumíme být hitmakery.

Svěrák: U nás je to opravdu dílem náhody. Zajímavé je, že písničky, od kterých bychom to nečekali, protože je třeba napíšeme velice snadno, se stanou hitem. To platí i o písničce Není nutno. Psali jsme ji do filmu Tři veteráni a nedoufali jsme, že se ujme.

Když jsem Tři veterány z knížky Fimfárum Jana Wericha dělal pro film,  váhal jsem, jestli se smím dopustit té drzosti a udělat jiný text, než tam Werich, můj vzor a idol, má. Ten jeho se mi nelíbil, a tak jsem v sobě tu drzost našel a napsal jiný. Ale vycházel z nápadu Voskovce a Wericha z jedné divadelní  předscény, kde říkají, že nemusí být přímo veselo, hlavně, aby tady nebylo smutno.

Čím vám Werich imponuje?

Svěrák: Jeho, Voskovcovy a Ježkovy desky jsem začal poslouchat už jako kluk a bavilo mě, že byly legrační a rytmické. Učil jsem se je nazpaměť a písničky z nich jsem si pořád zpíval. Pak jsem začal přicházet na to, čím to je. Udělali do českého humoru i písničkové tvorby průlom. Jejich humor je chytrý, počítá s myšlením vnímatele, bez té spolupráce by nebyl. Dává náznak a spoléhá na to, že si to posluchač domyslí. Smích je pak spojen s radostí, že na to sám přišel. Všechna divadla, která mám rád, jsou napojena jejich mlékem. Jak Suchý se Šlitrem, tak Lasica se Satinským i Divadlo Járy Cimrmana. My všichni jsme jejich děti.

Jak vám konkrétně ten jemný humor přichází?

Uhlíř: Jestli mohu... Podle mě je to v případě Zdeňka Svěráka dispozice. Kdyby někdo jiný seděl čtyři sta let a vymýšlel ho, tak ten humor nevysedí. Je to dar. Mám pocit, že Zdeněk má v hlavě jakési šišaté zrcadlo, které dokáže všechno, co k němu přichází, převést na humor.

Svěrák: Je to založením. Chodím po světě a vyhledávám to, co je humorné. Když píšu, není mým cílem napínat nebo strašit. Mým cílem je hlavně veselo. Někdy je to na hranici s dojemnem. To je moje radost z práce.

Je váš "veřejný humor"  jediný, anebo se v soukromí bavíte ještě jiným stylem?

Svěrák: Existuje interní humor, kterému například rozumí jenom členové Divadla Járy Cimrmana a který bych si nedovolil na veřejnosti prezentovat. Je to hrubší kalibr, založený často na reáliích, které známe jenom my, členové Divadla.

Pane Uhlíři, máte také své idoly?

Uhlíř: Mám rád spíš ty muzikanty. Pro mě je rozhodující osa Hašler - Ježek - Šlitr. Všichni tři skládali pro lidi, psali písničky, které si lze kdykoli zazpívat.

Jste přesvědčeni, že děti vašim sdělením v písničkách rozumějí?

Svěrák: Samozřejmě si hlídám, aby po textové stránce byla každá písnička sdělná. Počítám ale s tím, že když použiji slovo, které dítě nezná, tak se zeptá rodičů a oni mu ho vysvětlí. Potom mám dobrý pocit, že to slovo mají ode mě. U mě to tak také funguje. U některých slov, která používám, znám zdroj, vím, kde jsem se s ním prvně potkal.

Většina našich písniček je pro děti, které už chodí do školy. Ne všechno jim asi hned dojde, ale to nevadí. Do Divadla Járy Cimrmana chodí také spousta dětí, které evidentně nemohou pochopit úplně všechno. Ale někde se smějí, v něčem jim to chutná. Podobné je to s našima písničkama.

Když natáčíte televizní pořady Hodina zpěvu, zvládáte energii dětí, které v nich účinkují?

Svěrák: Spolupracujeme s pěveckým sborem Sedmihlásek a máme naopak potíže s tím, že ty děti jsou ukázněné až moc. Naše výzva je: "Zlobte trochu! Odvažte se! Neseďte jako puťky!" Kázeňské potíže tam nejsou. Oni to berou jako odměnu a vědí, že kdyby zlobily, tak by u toho příště nebyly.

Mohou se české děti těšit v budoucnu ještě na něco, co jste jim nestačili dát a chtěli byste?

Svěrák: Naše písničky, které vycházejí na deskách a kazetách, tvoří takovou řadu. Vymysleli jsme si, že jednotlivá alba budeme nazývat podle naší nejúspěšnější skladby Není nutno. První se jmenuje Není nutno, druhá Aby bylo přímo veselo, třetí Hlavně nesmí býti smutno.... Letos v listopadu jsme vydali sedmé pokračování. Jmenuje se Zažít krachy nevadí. Chtěli bychom tu řadu dokončit a za dva roky udělat osmé, které by se mělo jmenovat Zažít nudu vadí. Tím bude cyklus uzavřen.

Je myšlenka písničky Není nutno vaším životním krédem?

Uhlíř: Je to v podstatě naše hymna. V té písničce je všechno, co bychom chtěli říct.

Považujete svůj život za šťastný?

Svěrák: Já určitě. Když bylo mému tátovi šedesát, nechal práce, odstěhoval se na venkov a věnoval se včelám. Mně je už o sedm let víc a dělám, jako by toho nebylo. Nezastavím se, a to mi připadá nejbáječnější. Chtěl bych, aby mi to vydrželo. Nehodlám jít na odpočinek. Všechno, co dělám, mě baví.

Uhlíř: Jsem mladší než Zdeněk, dokázal bych na rozdíl od něj i odpočívat, ale nejde to, protože mám mnoho práce. Znamená to, že jsem také šťastný člověk.